a zase je to tu
nenávidim každýho zmrda, co nám takhle v noci zatroubí pod oknem…
nebo ve dne, klidně, stačí, když holky spěj
napadá mne, co všechno bych těm řidičům od plic řekl, co bych na ně řval z okna, až by mi sliny lítaly naproti do překvapením dokořán vodevřenejch hub sousedů v oknech přes ulici
a takhle to máme všichni
jak jde o naše vlastní, ceníme zuby na svět okolo, ježíme srst.
je to zázračný a trochu tajemný, zažívat znovu ten neopakovatelnej čas soužití s maličkým miminkem… a před sebou pořád mít Marušku, která prošlapává cestu, se kterou jsme podobnejma místama procházeli napoprvý.
znovu bejvám často prudce dojatej krásou a komplexností života. tím nesmírným mystériem, nenápadně schovaným do všednodennosti, každýmu dobře na očích. tím, co nikdy nebudeme mít dokonale pod kontrolou. a co je zároveň dobrý, nenechávat ležet ladem. nýbrž prozkoumávat, prožívat, obhospodařovávat, kultivovat.
když je toho na mne dost, snažím se dostat k malování a nebo hudbě. jde to míň, ale zase z toho mám pak ještě o trochu větší radost.
ha ha.
je krátce po půlnoci. z venku vítr profukuje otevřenejma oknama, vypadá to, jako když ho před sebou tlačí bouřka, která se blíží z dálky k velkoměstu. Třeba už v Davli prší a do dědova bytu proudí ten příjemnej chladnej vzduch po vyprahlym dusnu. Představuju si, jak pohladí po čele naši dcerku.
Dobrou noc
Dobrou noc, světe
Dobrou noc, děti
sladce spěte