včera oslavila naše dcera Julie svůj první týden s námi na tomhle světě.
uteklo to neuvěřitelně rychle, z šestinedělí je náhle pětinedělí, ani jsme si pro samej cvrkot nestihli všimnout. Julinka hezky přibírá, my s Mášou naopak. Já zatim shodil 4 kila. Ono není divu, během prvních pár dní jsem nemohl jíst skoro nic. Nebo neměl chuť skoro na nic. Na ledovou kávu. Se zmrzlinou.
Julie oslavila své jubileum prvním pořádným vykakáním, což je každýmu buřt, ale my teda měli obří radost, protože to je vždycky velká věc, když se ukáže, že jsou všechny důležité cesty průchozí.
Taky se sousedovi na balkoně dvě patra nad námi vzňal kompos a začal z vesela hořet. Se sousedem Honzou, kterému podle dcerunky říkáme pana Pepinek, a kterej si ve svý zvídavosti kouře i ohně všiml, jsme přes střechu vlezli do pánova mezonetovýho bytu a balkon uhasili. Napřed tedy pan Pepinek a paní domácí, já se štrachal s druhou paní ze správy domu až v druhý hasící vlně.
Stejnak to bylo hodně adrenalinový a napínavý, vědět, že o dvě patra níž zrovna Máša ukládá Juliána k odpolednímu spánku…
a taky jsem pěkně viděl z horní terasy a střechy celý krásný panorama, který tam pán, i další obyvatelé střešních teras, mají.
dneska jsme hlavně odpočívali v tom obřím vedru. já oběhl jako poštovní sokol* pár různých pochůzek, vyzvedl nějaké ty Zásilkovny, Balíčkovny a snad i jednu DPP, nakoupil. A jinak jsme s Mášou většinu dne jen koukali na parádního Sandmana na Netflixu. Dokoukali jsme ho dnes a kromě poslední scény, která mi přišla taková jalová, jsem úplně nadšenej a spokojenej. Tenhle těžko zfilmovatelnej kus patří mezi mý nejoblíbenější knihy/komixy/grafický romány. A podle mě se to teda Neilu Gaimanovi a všem lidem zodpovědným za filmový zpracování, povedlo moc.
Teď večer jsem ještě vyrazil na kratičkej vejlet do Davle. Nemohli jsme se dovolat dědečkovi Kadějovic, u kterého je naše Maruška do zítřka na návštěvě. A tak jsem ještě na noc vyrazil. Ukázalo se, že všechno je v pořádku. Jen si dědeček zapomněl mobil ve škole. Naše královská dcerka už spala. A tak jsem jen zamával a vyrazil zase domů.
Zítra bude mít Maruška narozeniny. Slavit je budeme až příští týden… ale před pěti touhle dobou už jsme byli v Neratovicích a Máša byla v procesu rození… jak jiný to tehdy bylo, než druhej porod před tejdnem. A jak podobný to je v mnoha jinejch bodech.
Dneska jsem si vyrazil taky pro nějaký barvičky do Soukenický. A cestou jsem se stavil v Lushi a kromě parfému, co se mi teď na léto extra hodí, jsem tam zakoupil pro tu naši malou, větší holčičku, duhu, modelínu do vany, která pění a rozpouští se. A koupelnovou bombu Unicorn poop. Myslím, že by Maruška mohla bejt nadšená.
Jak moc mi záleží, aby ti mí malí lidé, byli šťastní. I ti velcí.
Jak moc mi záleží, aby mí lidé byli šťastní? Moc.
Zabejvám se tím, ať už vědomě, na bázi přemejšlení a zvažování… i na nevědomý, emoční úrovni. Jak moc mám ty svý holky rád a jak moc mi na nich záleží.
Někdy až mám pocit, že by mě to mohlo roztrhnout.
Ale neroztrhne.
Jen tak jakoby napne. Naplní.
V kombinaci se vším tím nevyspáním je to trochu, jako když vám opakovaně najíždí extáze. A pak zase odjíždí.
Choo, chooo.
- poštovní sokol, nebo teda vlastně spíš poštovní orel, je jedno z Maruščiných přání k narozeninám. orel, kterej bude nosit dopisy, co nám Maruška bude diktovat, Maruščiným kamarádům a kamarádkám.