i jsem tak solidně vyndaný
Julie včera oslavila třetí týden a z Mášina šestinedělí zbejvaj neděle tři. V podstatě čas, kterej odpovídá mýmu radioaktivnímu ústraní na konci a začátku roku.
Trochu jsme si zvykli na to, že jsme čtyři. Naše těla se pomalu přesunula z šokového opojení do konstantní únavy, která prostupuje všechno. Zároveň je znát, že už tu rutinu trochu známe, vylmi rychle vyskakujou věci a činnosti, kterým jsme se věnovali před pěti lety. tehdy ještě výrazně poznamenaní dlouhým a komplikovaným poporodním léčení mé ženy i pomalým přibýváním váhy naší první dcery. I teď se samosebou najde spousta věcí, který by v ideálním, knižním případě, mohly bejt ideální. nebo knižní. ale v zásadě jsem jedno velké chodící ospalé DĚKUJI, které se blomcá světem.
ráno jsem po dlouhý době vzal Maru do školky. poprvý v novym roce, teď je z ní předškolačka. tyjo, to už si dost dobře pamatuju, chození na předškolní do školy pod Holým vrchem. přijde mi neuvěřitelný, že to teď zažívá naše dcera, která ještě před chvilinkou byla taak maličká, jako je Julie aktuálně. Jen špulila pusu a škňouřila se. A teď je z ní hrdá předškolačka.
já s ní tak rád chodim po ulici, po parku, za ruku. ještě pár takovejch skoků, jako bylo teď od narození až sem, a budu se muset s držením se za ruku s dcerama rozloučit…a počkat siaž zase na vlastní vnoučata. což ovšem timhle tempem bude hned.
bodejť bych nebyl poněkud vyndaný
timhle tempem