Podle mýho osobního názoru je Marek Ztracený příšerný. Dlužno říct, že mne kdysi jeho klíčový song Ztrácíš přišel super a nadějnej… ale pak to šlo rychle dolů. Že někdo takovej vyprodává haly by se snadno mohlo stát zdrojem velký deziluze ze současný scény, společnosti a doby obecně. To by se ale dalo vlastně skoro z čehokoli.
Z politiků, kteří ani tváří v tvář homofobní vraždě v Bratislavě, nedokážou nebo nehodlají změnit svůj homofobní narativ. Z Putinovy nesmyslný, hloupý a strašlivý války. Z protipotratový politiky spojenejch států. Z osmi let, který dostali polští manželé za to, že pracovali s ayahuascou. Jako bychom se chytli za ruce a otočili se na tý nadějeplný cestě řiťmi ke světlu a za zpěvu povzbudivých písní kráčeli zpátky do dobr sraček a neporozumění. A přitom, jako bychom měli už už za příštím rohem zahlídnout krásu stvoření.
I o tom jsme se dneska bavili s Petrem Krušinou Václavkem, ze kterého se, zcela nepravděpodobně, ve Fryštáku vyklubal bratr „toho!“ Vladimíra Václavka z kapely Dunaj. Petr mne pozval do svýho podcastu Spiritual Talk. A tak jsem dneska krátce po desátý obcházel budou Expa, před kterým jsme dostali dva Anděly a kam jsem docházel z T-Mobilu na schůzky s Havasem. Dnes tam sídlí Creative dock, pro kterej jsem kdysi taky asi dva měsíce pracoval. Petr je jeden z jeho šéfů, pokud jsem to dobře pochopil. Možná takovej ten úplně hlavní.
Povídání si v akustický místnosti na nahrávání reklam, bylo vlastně docela svižný. Na každou otázku jsem se rozpovídal, nakonec Petr stihl položit tak tři, čtyři. Zároveň bych si troufl říct, že jsme toho probrali docela dost. Za třičtvrtě hodinky už jsem zase mířil k domovu. A teď večer už je to na síti. I to je ta moderní doba.
Pro auto Jeřabinu jsem jel až včera. Nakonec to vyšlo na 21 000, kromě čelního skla, který by stálo navíc cca sedm, ale snad se o něj tedy postará pojišťovna. I když teda pán, jak do telefonu, tak podle autoopravářů, byl pěkně nerudnej a vypruzenej a vyfocení skla mu teda rozhodně trvalo výrazně dýl, než dva pracovní dny.
Opravili nám tedy převodovku, rameno a ještě oleje vyměnili…
do Vinoře jsem jel hodinku a půl, zpátky hezky lehkým autem s lehkou peněženkou za třicet minut, tak akorát to pokrylo dvě hodinky, co nám babička hlídala Jůlu… a takhle to s tím časem na práci vychází poslední tejdny pravidelně. Vždycky do toho něco skočí. A večer už většinou tak drhnu kýlem o dno, že už nic skutečnýho neudělám. Jsem z toho unavenej a napjatej.
Včera ale taky byla Maruška poprvý v bazénu na plavání, který párkrát prošvihla kvůli nemocím posledních tejdnů. Ze všech pravidel, který taková návštěva obnáší, jsem byl napřed dost vystresovanej, ale nakonec to všechno docela šlo. I ten mumraj v šatnách, i ten obří hluk a zmatek „na bazénu“. Paní učitelka si Mářu hned vzala do parády, společně s několika dalšíma maličkejma dětma je proháněla sem a tam, ani si nestihly uvědomit, že se naučily potopit hlavu pod vodu, vydechnou do ní vzduch, nebo splývat na zádech… bylo to legrační, plný vzrušení a emocí. A Marušku to, i s občasnejma krátkejma vyděšeníma z velkejch úkolů, moc bavilo.
Večer jsme byli tak uondaní, že Mářa usnula hned… a já odpadl do postele ještě před desátou. I díky tomu se mi před sedmou, kdy připravuju Maru do školky, vstávalo podstatně líp.
Dneska uvidím. Zatím se mi povedlo udělat jen pár bílejch teček na kytaru, na který pravuju pro sebe a Red Bird Instruments. Holky vedle čtou pohádku o Pejskovi a kočičce, Jůla do toho brouká, z koupelnový skříňky se uvoňuje nekvalitní magneticko lepící páska a drobná kovový předměty nečekaně vypadávají na podlahu.
Zítra jedeme za babičkou do České Lípy ukázat ten náš nejmladší poklad.
Jsou to živé a po okraj naplněné dny.