včera ráno jse s Maruškou vyrazili na návštěvu k Aid Kidovi. Chytli jsme i jeho půvabnou ženu Anežku, což bylo štěstí, protože je to Maruščina velká kámoška a bez ní by to nebylo ono. Ale taky se nám podařilo společně si trochu zajamovat, něco natočit do rozdělaných session Malých písní o kočkách a navíc jsme zjistili, že se všechny předpřipravené kostry písniček dají snadno přesunout z mého iPhonu do Ondrova počítače doslova bez ztráty květinky… což je velká pomoc.
Což je velikánskej posun a přináší to kýženou realizaci zase tak nějak blíž do naší reality… je to zajímavý v tenhle moment, i když mám už pár solidních základů, pořád je ta dětská deska spíš nějakej sen, plán, představa… a pak, od nějakýho momentu se ta představa začne proměňovat a hmatatelnět. A pak tu najednou je. Jiná, než ta v představách. Možná podobná. Možná úplně jiná.
Ale je.
Každej si na ni může sáhnout. Každej o ní může něco říct. Kdekdo předpokládá, že to je normálka, však jsem o tom mluvil leta… a teď jsem to prostě jen dotáhl. normálka.
ale v tenhle čas si občas zpětně vybavim, jak dokonale efemerně a neuchopitelně se mi to finále v minulosti jevilo.
Teď třeba.
občas mne pak úplně zaplaví radost, že se další kousek ničeho podařilo přetransformovat do něčeho.
kámen mudrců.
kámo.
po setmění jsme ještě vyrazili na lampionový průvod. Máša s Maruškou vyrobily nádherný lampiony z papíru a listů. nalepily je na balonky a nechaly zaschnout, společně pak balonky propíchli a voila.
„tatínku a proč tu nejsou žádný děti s lampionama,“ ptala se mě nejistě Maruška u Lajky… ale už na mostě, kde se obvykle věnujeme trainspottingu, už se kolem nás hrnuly skupinky a u planetária koncentrace rodičů a dětí najednou prudce vzrostly, Mářa na nás mávla, že se jde jen podívat na… a zmizela v davu…
hledal jsem ji dobrejch pět minut a obcházel přitom dav, abych jí případně odřízl cestu, kdyby chtěla mizet ve tmě… v samym centru davu byla tma, husto a vřeštění dětí a připomínalo to peklo. většina rodičů měla obranný mechanismy vyšponovaný na maximum, kromě těch pár, co to měli totálně na párku, do toho neustále se přemisťující drobotina s klacky lampionů, kočárky a navolno puštění psi. a do toho všeho děvčata, jasnými hlasy zpívající Holky modrooký a podobně…
nakonec se nám podařilo najít cestu paralelní s tou, po které průvod vyrazil. a teprve, když jsme se o kus vzdálili, ukázalo se, jak moc lidí nakonec dorazilo. průvod se táhl od planetária až k místu, kde stával containall a my ho se zatajenym dechem sledovali napřed z blízka a pak z povzdálí tmavé Stromovky. a nějak se nám podařilo přesvědčit Marušku, že není třeba dojít až na konec všema těma mrakama lidí, že bude lepší jít tou tmou, ve který naše lampiony vyniknou… a protože byla zima, vystoupali jsme a přes trainspotting bridge se vrátili zase zpátky dom.
Holky usnuly skoro okamžitě, jak zapadly do ložnice. A mně se ozvala Boukje, má kamarádka z Amsterdamu z dob dospívání. že zrovna dorazili do Prahy.
Pár dní tu budou, pak pokračují do Německa a zase zpátky. Boukje má za sebou teď dost dlouhé a vleklé zdravotní komplikace a tak si s manželem Sjoerdem a dcerou Rynke udělali dovolenou, jakmile se jí udělalo líp. a vyrazili. ještě večer jsem za nimi vyběhl do Pepperoncina na krátký setkání… a bylo to moc milý a vřelý setkání. A jak vidím, jak jsou Boukje a Sjoerd opravdu dospělí, dochází mi taky, že jsem vlastně taky dospělej. že už mám taky hromadu vrásek a vůbec, že jako ten ne ještě uplně přesně zorientovaný mladý muž si připadám jen vevnitř. z venku že jsem normálka dospělej, navrch tatínek.
dneska kolem jedné k nám dorazili na návštěvu a nakonec jsme se před jejich hotelem i s Maruškou loučili až kolem páté. a celou dobu jsme si tak na přeskáčku povídali, popíjeli čaj, jedli pizzu, prohlíželi obrazy, pořád něco. bylo to živý a veselý.
před šesti lety, přesně touhle dobou, jsme byli na návštěvě my u nich. byl to samej začátek cesty do Portugalska, která se nakonec vyvinula jinak, než jsme plánovali… a ze který jsme si, asi i díky tomu, přivezli jako poklad Marušku.
Při pohledu zpět se ukazujou takovýhle společný cykly. Před desti lety jsem byl v Oknech u PiRa přezouvat. Na Facebooku mi to aplikace připomněla společně s fotkama mýho táty, jak trochu naprdnutě a trochu spoko sedí v mý starý zimní bundě na kolečkovym křesle, všude kolem Okna, jemná mlha a takový to mlžný poprchávání. táta kouří a dělá opičky do objektivu. já jsem šťastnej, že jsem s nim a nešťastnej, že nevim, jak se k němu víc přiblížit, než ho občas vytáhnout na takovejhle vejlet, kde mi na každym rigolu naříká, jak ho otřesy bolej do prosezenejch hýždí. tak si spolu dáváme ty cigára a čekáme, než nám PiR přezuje auto. Tehdy ještě černýho Forda Focuse, kterýmu jsem občas řikal Vlkouš.
No. A zejtra tam jedu zase.
bezpečný cesty
tam i zpátky
všem