Původně se minulej post jmenoval sebevědomě:
Dvě Akropole, dvě Štvanice
ale pak jsem dopsal tak tak do konce druhýho koncertu a jen jsem se vrátil a smazal půlku nadpisu.
on ten zážitek vlastně byl dost propojenej. I když je hraní v divadle a pro divadlo, jak jsem před tím napsal a řekl a během toho a následujícího večera opakoval nesčetněkrát, něco dost jinýho, než koncert… všechny tři dny jsem byl v takzvaný “koncertní” náladě. Dřív by to znamenalo, že jsem opilej.
brzo to bude šest let, co jsem přestal pít. A pořád mi to naskakuje.
Teď to znamená, že prostě jen nejsem moc schopnej řešit nic jinýho, pořád zůstávám v tom, čemu řikám proud, čemu řikàm flow, co mi řiká follow a já jdu.
ve čtvrtek dlouhá zkouška a pak nečekaná návštěva Toma Neuwertha a Andrey K., zvlášť normálka, ale nečekal jsem ani jednoho. A oba mi udělali radost. Tom zůstal i na improvizovanej koncert, kterej jsem kdysi slíbil týmu a teď mne napadlo, že přišel čas ten do větru vloženej slib chytit a splnit. A tak se i stalo.
Děvčata z propagace otevřela koncert i pro veřejnost, ale moc lidí už tam na hraní po 22 hodině nezůstalo. I tak to ve scéně představení bylo parádní. Trochu jsem bojoval s novou překrásnou a silnou kytarou, kterou nemám osahanou a ohranou, různě jsem si přepínal snímače a netrefoval pražce. A ladil jsem. U čehož většinou tak mimoběžně hovořívám.
“krotit kytaru je trochu, jako krotit koně,” přistihnu se, jak vykládám…
“což se dělá v podstatě tak”…
velké ticho se sólem na strunu, která pozvolná mění výšku tónu, napřed nahoru, pak dolu… “že vylezete na divokýho koně” … další drnkání na strunu a přelévání vědomí v dutině lebeční, nevědomý a neartikulovaný pohyby, drnkání… “a neslezete, dokud vás nepřestane shazovat.”
samotnýho mě zaskočí, kam mě tenhle kůň dovedl…
“měl bys mít takovej stand up, “
shodli se kolegové z představení s Kashou. A pak se shodli, že už vlastně mám.
V pátek všechno rychle uteklo. Tohle druhý představení obvykle mívám radši. Snažim se ale, dopředu si moc nevybírat, který mám radši a užívat si je obě. I to jde.
po představení jsme měli besedu s dětma z dětskýho domova v Plzni. Za každym z těch zvědavejch a často rozesmátejch obličejů, byl znát náročnej a často dost temnej příběh. Pár jich na nás vykouklo mezi upřímnejma otázkama, jen jsme na sebe s Aničkou, Honzou a Davidem mrkli. Cejtili jsme se najednou na chvíli tušim všichni trochu nepatřičně v roli těch, co vyprávěj. A všech se nás to setkání dotklo…
zejtra, vlastně dneska už, je zase pátek. Za ten tejden jsem toho zažil spoustu, času na zapsání nebylo, jářku, mnoho. A teď už jsem uplně vyřízenej a ospalej a věty se mi motaj, tak jdu spat.
Mářa kašle, těžko říct, jestli zejtra pude do školky.
dobor