co jiného, než že taje sníh, že?
týdny letí.
ten, co byly holky nemocné, už je pryč 14 dní, mezi tím byl jeden, kdy už Maruška chodila do školky a Máše se dělalo líp… a na jeho konci jsme se sebrali a frčeli na hory. Na víkend jsme vyrazili kamsi nad Jablonec nad Nisou, kde Mášini spolužáci z vejšky zamluvili chalupu a kam se sjela stará parta, doplněná o nové partnery a hlavně děti.
jak jsme se blížili, s překvapením jsem na mapě i ve svý hlavě sledoval povědomou krajinu. Když jsme odbočili na úzkou silničku bez chodníků, co několik kilometrů jen stoupala, byl mi ten deja-vu pocit už vážně podezřelý…
a skutečně. Chalupa, ve které jsme byli ubytovaní, patří do malé osady, kde stojí taky chalupa Marka Lakomého, mého kamaráda a účetního. kdysi jsme tam slavili Nový rok. a jestli se mi někdy podaří nějak kloudně dopřevést do blogu ze zachráněného zdrojového kódu většinu mýho starýho blogu… určitě bych o tom našel nějaký zápis. bylo to tu zimu, co jsme spolu začali chodit s Olgou. přijela tam tehdy za mnou a mými kamarády na Silvestra. a byl tam i PiR a kluci a holky z Broskve. a spousta Markovejch kamarádů. a bylo to praštěný a někdy cca v roce 2004.
od tý doby jsem tam byl, někdy v letech 2005 a 6 ještě dvakrát. A pak spoustu let nic. Až teď.
Bylo to zvláštní, ocitnout se takhle nečekaně devatenáct let v minulosti jednou nohou. A tou druhou naprosto v přítomnosti. V přítomnosti postupně přibývajících dětných párů a psa Molliny, která buď štěkala, vyčítavě se pletla pod nohy a zlehka smrděla, protože se druhý den vyválela v nějakém kančím hovně.
Dětný páry byly dobrý. A děti taky. Maruška byla na vrcholu blaha a i Jule se společnost drobotiny líbila. Já byl klasicky trochu nervozní, ale když jsem se posadil ke kamnům a koukal do ohně, s Julinkou na klíně ideál, zjišťoval jsem, že jsem přepnutý do velké a klidné spokojenosti.
Výlety byly krátké a během obou jsme se stavili na oběd v chatě na Souši a taky jsme durch zmokli. Déšť stahoval z hor sníh, ale na pořádnou zimu to stačilo. Sušili jsme se pak ve společenský místnosti. A děti běhaly do kolečka a vejskaly. A pes Mollina štěkal, vyčítavě smrděl a sem tam nerudně hleděl některým z mnoha směrů.
V sobotu v podvečer jsem se odtrhl od tý naší báječný rodiny. Maruška kvílela, ať nikam nejezdím, byl to jeden z těch náročnějších odjezdů. však normální tátové nejsou vůbec takhle hodně doma, jako jsem já. říkal jsem si. ale moc to nepomáhalo.
poslouchal jsem Stephena Kinga a jel občasným deštěm a jasným večerním sluncem do Prahy. Tam jsem si jen zakomponoval ztraceného syna Whammyho do motherboardu svého pedalboardu, osprchoval chatově/horskou opocenost a juž jsem frčel do Unijazzu.
člověk během dne zažije tisíc a jednu zajímavou věc. vědomě si pamatujeme jen zlomek. ale někde hluboko to tam bude uložený pořád. i to, jak si byl pan taxikář tak jistej, že bude vědět, kde u nový čítárny Unijazzu zastavit, až to přejel. jak jsem ho ujistil, že to nepřejel, naopak, ať mne vyhodí, kde jsme… tak pěkně mi povídal, takže jsem ani malinko nechtěl, aby se cejtil trapně, že se takhle bodnul. a asi se mi ho podařilo přesvědčit… i když jistě i on má svoji tajnou nevyslovenou agendu, taky si něco myslel, automaticky mu vyvstal nějakej obrázek, když mu do auta nastoupil zvláštně podstrojenej chlapík s kytarou, obřím kufrem a stejně velkým, ale ještě o něco těžším kombem. takže nemůžu vědět. každopádně jsem měl pravdu, kdyby mě vezl ještě kus dál, než jsem vystoupil, musel bych se s kombem a kufrem táhnout o kus dýl. jako už tolikrát. a celá ta scénka s taxíkem, od jeho zavolání až po tenhle výstup, by vydala na film, na seriál, kdyby se rozkryly i ty naše tajný a neveřejný agendy, jako ty tenoučký plátky rozsolu reality, jak je uměl servírovat James Joyce v Odysseovi. Nebo Virginie Woolfová.
Pro zajímavost, ani Jamese ani Virginii jsem nenapsal napoprvý správně.
Konec zajímavosti.
Koncert byl super. Na začátku jsem byl trochu nesvůj, v Sudetech mi vypadl kus textu, často mne to rozhodí, lidi hodně mluvili mezi sebou a jelikož jsem propojoval písničky, trvalo asi dvacet minut, než se udělala mezera dostatečně velká, aby mohli zatleskat. Podle zvuku jsem poznal, že se to většině líbí. Že budou všichni povídat, jsem vlastně vzhledem k duchu Žižkovský noci vlastně čekal.
A tak jsem se postupně uvolnil a pak zpíval a myslel přitom na ty příběhy a lidi, který procházej těma písničkama. A bylo to, jako se s nima na dálku pozdravit.
Ahoooj.
Poslal jsem i pár pozdravů přes kraj až do Jizerek, za svojí ženou a dcerami. A zase jsem byl rozkročenej, tentokrát mezi chalupu u přehrady Souš a klub, propojenej sítí procházejících lidí s ostatníma klubama velkýho města. Rozkročenej a zároveň přímo tady a teď.
Krásnej večer jsem uzavřel u našich společných kamarádů, Lekníny a Tondy, rodičů Maruščiny kamarádky, kteří mne ještě pozvali na ledovaj čaj.
Čas poskočil ze zimního na letní a najednou bylo místo půl třetí půl čtvrtý.
A já šel spát. Ten den, i s ranním vzbuzením se v Jizerkách, s pořádným smažákem na Souši i slejvákem cestou k vodopádům, kterej nás všechny odeslal zpátky do chaty… ten den, kterej obsahoval i hodinku a půl kingova románu, spravenej pedalboard, úžasnej koncert… ten den skončil během chvilinky, sotva jsem se natáhl na gauč.
za pár hodin jsem se vzbudil, sedl za volant Jeřabky a poslouchal Kinga a pak taky pár písniček, co jsme natáčeli s Petrem a Ondrou… a jel si vyzvednout ty svoje milovaný holky. Nabral jsem je uprostřed vroucího odjezdu všech dětí a dospělých. po cestě jsme se stavili na vynikající oběd v doporučené restauraci kousek od Turnova. a pak dojeli domů a tam se na sebe celý zbytek neděle jen unaveně usmívali.
a najednou je úterý večer.
včerejšek profrčel, jak umělý zajíc protažený jedním z koleček, co vedou po psí dostihové dráze lanko s návnadou. jenom takový flflflflflflfffffflfflfpfpfpflfpfl
dočetl jsem se, že se kamarád Maras rozloučil s rodinnou fenkou Mi-Pu. podobně, jako psa Matěje, kterého měl před lety Marek Lakomý, ji asi budu po boku páníčka ještě pár let instinktinvně hledat. tak, jako se občas pořád rozhlížím po našem Foumovi.
dneska ráno sněžilo a venku se vrátila zima. jel jsem instalovat výstavu do galerie BudoArt, která je na Maltézském náměstí a kde mám zítra od 18:00 vernisáž. nakonec tam budou viset místo šesti menších tři velké Hlavokraje a pak ještě dva menší kousky. V interiéru domu ze 14 století, který je přestavěn do velmi vkusné a moderní vinárny, působí ta velká plátna parádně. Jsem zvědavý, jaké to bude.
Bráchovi Technařovi bylo 40. Svoje narozeniny oslavil kucháním ryb na Aljašce. Bratr Pankáč kraluje v Krkonoších. Tomu bude 40 příští rok.
Jak řikám, letí to.
Na horách teď zrovna zase začíná sněžit.