Na Bulovku jsme nakonec s Maruškou jeli až ráno. V noci jí ouško bolelo, ale nakonec ještě zabrala. Ale ráno jsme se odhodlali a vyrazili.
Bulovka je taková klasika. Pekelný parkování a systém, chvilka bloudění, dlouhý čekání. A nakonec milá mladá doktorka, která se napřed domnívala, že jsme u ní s Maruškou už museli být. Pak se ale ukázalo, že jsme se potkali na jednom propršeném koncertě v Brně na Zahradě u Sosny.
Potvrdila, že Maruška má v jednom uchu zánět solidně rozjetý a v druhém se rozjíždí. Ale nakonec jsme bubínek nepíchali. Maruška se sice argumenty nechala přesvědčit a statečně držela. Ale jakmile se přiblížila paní doktorka s jehlou, začala divoce panikařit a úplně se stáhla a semknula. Az nakonec lékařka usoudila, že by mohla náhlým pohybem Maruščiný hlavy omylem poškodit vnitřní ušní ústrojí. A tak jsme jeli dom.

Marušce v autě cestou zpět stoupla teplota a tak jsem ještě stihl na Veletržní, pár desítek metrů od domova, během rychlého pohledu do zrcadla dobrzdit před autem před sebou, až jsem se ho jemně dotkl nárazníkem.

pán naštěstí vylezl, zkontroloval, řekl, že je dobrej, já se omluvil a že taky… a tak jsem Márušku přivezl dom a šel pro antibiotika.

teď už zase vedle mne oddychuje. Výrazně lehčím dechem s mnohem menší porcí bublání. Vedle začala natahovat Jula.

Musim říct, že jsme oba s Mášou docela vyndaní. Řek bych, že to i bereme sportovně, že si zároveň dokážeme uvědomovat svoji vděčnost, radost ze vzájemných interakcí, ze společnýho života a vztahu. Ale po týhle sérii dětskejch a našich memocí, nachlazení a nočních utěšování plačících děvčátek, máme docela dost.