Z workshopu v Akropoli jsem nadšenej. První den je sice účast míň než poloviční, ale zase jsou všichni zapojení na sto procent. Sobota uteče tuze rychle, neděle je důkladnější. Dokonce i na nejedno hluboký a otevřený sdílení, který znám spíš z dejchání. Však ono se nám to pěkně protíná. Otázky, co se ptaj po smyslu a významu entity, který jsme si zvykli říkat umění, se očividně dotýkaj i bytostně lidskejch záležitostí, skrytejch hluboko, hluboko. Důležitejch. Podstatnejch.
Jak jsem si zpočátku nebyl jistej, jestli ve všem tom svym vlastním hledání dokážu předat nějaký skutečný vědomosti a principy, cejtim se výrazně líp. Jednak vidim, na kolik věcí společně přicházíme, jednak se toho od těch talentovanejch lidí naučím taky spoustu… a taky je zřejmý, že kdo chce, najde podstatný věci i v tom mym hledání.
V neděli jsem vyzvedl holky u babičky v keramický dílně, koupili jsme si pálivou čínu z pasáže Metro a Marušce objednali pizzu a jeli dom. Máša s Jindřiškou pak ještě potřebovaly dodělat přesazení kytek… a věta: “potřebuju ještě dodělat ty kytky” se stala takovým evergreenem následujícího týdne, protože ať se jin děvčata věnovala, jak chtěla, vždycky ještě kus zbejval na příště.
V úterý konečně přiletěl bratr Technař. Na cestě byl od čtvrtka, kvůli soptící sopce na Kamčatce strávil několik dní čekání hlavně v Anchorage a pak Chicagu. A teď je zase na pár měsíců tady. Vypadá skvěle, ve formě, moudrej a srovnanej. A moc se těší na program, co maj na víkend naplánovanej na víkend. To bude Maruška v Lípě, protože já pofrčim na dva dny do Račího údolí na koncert Kittchena s Dunajem.
pracovní soboty, pracovní neděle
a pak ten pracovní tejden, nataženej jako prádelní šňůra mezi nima. Nesmim zapomenout, udělat si brzo nějakou neděli, ať se nezavařim.