(40×40, akrylové inkousty na plátně)
V pondělí jsem na dálnici nad Prahou srazil a zabil kolouška. Vyjížděl jsem houstnoucím provozem pro Marušku do Český Lípy. Nad Ládvím se provoz trochu rozjel, ale aut bylo hodně a tak jsem dával bacha. Na tomhle úseku, kdy se stoupá od McDonalds kolem sjezdu na Březiněves a vyjíždí z města, jedu takovej trojúhelník pozornosti. Auta přede mnou a kolem, zpětný zrcátko… a tachometr, protože uhlídat si osmdesátku, když vás před sebou hrne vlna z Prahy a z obou stran předjížděj kamiony, neni uplně jednoduchý.
No a kousíček nad Březiněvsí, těsně, než osmdesátku nahradí stovka, jsem zaregistroval rychlej pohyb vepředu napravo. Jel jsem v prostředním pruhu a že se s kolouškem, kterej vyběhl z roští a trávy u dálnice, nemůžeme minout. Nemyslím, že to trvalo dýl, než vteřinu, než narazil do pravý části nárazníku a setrvačností zmizel pod našim rodinným vozem, kterýmu říkáme Jeřabina. Zespoda to bouchlo, auto poskočilo a ozval se zvuk, jako když sypeš písek, zvuk plastu, drhnoucího o asfalt. V zadním zrcátku jsem viděl, jak se malý zvířátko vzneslo za autem a odlétlo zpátky směrem k pomalému pruhu, auta za mnou jsou nějakej kus, první vidim, jak se vyhejbá. A teprve teď mne napadá. Hlavně se teď nesmíš snažit vyhnout. Ale už bylo pochopitelně pozdě.
Kolem auta zrychlujou na stovku, koloušek zmizel někde vzadu. Zvuk plastu drhnoucího o dálnici. A já jsem naštvanej, děsně naštvanej, jaká je to nespravedlnost, jak teď nejspíš budu muset zrušit cestu pro Marušku a večerní setkání v Lípě, co jsem plánoval a rušil už tolikrát. A že budu muset s autem do servisu a že ns to teď ani nemám žádný extra rezervy, spíš bych potřeboval…
A do toho k naštvání a frustraci ještě obrovskej a hlubokej smutek. Protože já přece vůbec, ani malinko, ani trošku, nechci a nechtěl jsem zabít žádnýho kolouška. Úplně nejmíň na světě.
Zastavil jsem asi za tři minuty na první MOLce. Přední plastovej nárazník byl pryč. Pod pravým kolem zespoda trčel a drhnul kus plastu, kterej se dal utrhnout. Chtělo se mi smutkema vztekem brečet, ale nešlo to. Jen jsem utrhl ten plast a naznaje, že nic důležitého nechybí, pokračoval jaem na Českou Lípu.
Policie České Republiky byla při nasledný silniční kontrole jinýho názoru. “Pane řidiči, jestlipak jste si všiml, že vám chybí registrační značka. S vozidlem v tomto stavu vás bohužel nemůžeme nechat dál pokračovat, zavolejte si odtahovou službu.”
A tak jsem zavolal odtahovou službu. Mascha König Dudu mne laskavě odnavigovala a podpořila po telefonu. Pán přijel, naložil Jeřabinu i mne a vyrazili jsme zpátky do Prahy, do Vinoře, k panu opraváři. Cestou jsme míjeli místo nehody. Kolouška už jsem neviděl. Ale o kus níž, proti směru jízdy, ležela velká srnka. Nemoh jsem si nevzpomenout, jak jsme si jen den před tím, cestou z Račího údolí, povídali o Hrabalovi a tý jeho nádherný a děsivě krutý povídce s malým kolouškem v hlavní roli.
Vyložili jsme Jeřabinu. A pak, už sám, jsem jel z Vinoře krásným slunečním pondělním podvečerem domů.
Smutnej, rozzlobenej, zklamanej.
Pobrečel jsem si nakonec až včera při práci na tomhle obrazu. Když mi Maša nahlídla přes rameno a já jí musel vypovědět, že je mi to tak moc líto a že teď, když pominulo to stažení šoku, který se mi přetavilo do zlobnýho naštvání, zůstal jen ten velikánskej smutek. Smutek z toho, že některý věci, který se odehrajou během vteřiny, nejde vzít zpátky. Že někdy nestačí bejt mírumilovnej pacifista s dobrou vírou v reinkarnaci. A tak jsem plakal.
A maloval. A postupně si zvykal, že se mnou tenhle smutek po kolouškovi bude bydlet.
Pan opravář včera volal, že je toho na autě vlastně docela dost. To máte pravý světlo, nárazník, příčka zlomená, podkolí a … céčko zlomený (fakt nevim). Použiju nějaký starší díly, pokud vám nebude vadit, že třeba nárazník bude černej. Ale i tak to může bejt víc. Brnknu vám odpoledne, kolik to tak vychází.
Zatim se neozval. Tak uvidíme.
Chtěl bych moc poděkovat své báječné ženě. Jednak mi byla velkou oporou na telefonu. A jednak měla takovou radost, že já sám jsem v pořádku… až mi došlo, že během stejně dlouhý vteřiny se mohlo stát spoustu ještě výrazně horších věcí. A začal jsem bejt tak pomalu a opatrně vděčnej.
Což jsem doteď.
Dávejte na sebe pozor, krásnej den všem.
P. S.
Obraz prodávám za 21 000, část snad pokryje část nákladů na opravu, část bych rád poslal na nějaký koloušky.
Třeba na https://stopsecenisrncat.cz
Nebo máte někdo nějakej jinej nápad?
Děkuju