Má milá Marie oslavila v sobotu narozeniny. A řekli jsme si, že je budeme slavit od naší domácí, až po rodinnou oslavu v pondělí. A tak jsme taky udělali.
Byly to radostné dny, hodně času jsme trávili všichni spolu. Máša dostala postupně různé dárky, ode mne třeba lampičku, která sice vypadá jako stará větev, ale je to lampička se šesticí svítících houbiček. Taky jsem jí koupil nafukovací balonek se srdíčkem. A o něco větší s jednorožcem pro malou Marušku. Hned je děvčata vytáhla na procházku k cirkusovému stanu, který už zase stojí, stejně jako džungle BKAO, kde ale zatím nemají nanuky.
Taky mi napsala moc hezký mail Markéta, která se shodou náhod dostala před týdnem do Tančírny na náš společný koncert s Dunajem… a poté, co narazila na můj blog a příběh o kolouškovi, rozhodla se obraz adoptovat.
Ten moment, kdy se ve mně přepne beznaděj, že tentokrát už opravdu budu muset kapitulovat, v radost, že to snad celé zase dopadne nějak zázračně, patří k mejm oblíbenejm. Po tejdnu smutku se objevila naděje a zamávala červeným šátkem radostně nad hlavou.
Venku se pomalu dělá jaro.
Možná trochu pomaleji, než se zdá. Včera, na čarodějnice, jsme byli většinu odpoledne s MAruškou a Julou na dvorku. Dokonce jsme večer postáli u filipojakubského ohně rozdělaného z vánočních stromků schovaných v tůjích. A zatímco Julinka, většinu času přivázaná v šátku na mým hrudníku a poklidně oddychující, je v pohodě, Maruška už má zase rýmu a kašel jak tráb. Včera večer kašlala tak, že jsme se zase přestěhovali do obýváku. A celou noc ztěžka dejchala a supěla přes ucpaný nos. Hladil jsem ji po zádíčkách a po vlasech. Dával jsem jí napít. Pořádně ale stejně zabrala až k ránu.
Třetí den slavení je nejnáročnější. Naštěstí jsme tu měli Jindřišku, která umí i lehce unavené oslavence rozveselit. Dědeček Jindřich dorazil z Davle, babička s červenou pusou a s Michalem se zasekli na dálnici a dorazili na chvilku až po páté hodině. Předaly se dárky a večírek končil klasickým nedělním splínem, i když je fakticky pondělí. První máj.
Před dvanácti lety vyšla první deska Kittchena. Před deseti druhá, Radio. Za tu jsme dostali prvního Anděla. A před dvěma lety? Je to možný? Vyšel Puls? Nojo, je to asi vážně tak. Letí to jako blázinec.
Maruška pochrupuje, zatim to vypadá, že se jí dejchá líp, než včera. Den v posteli jí prospěl. Tak snad. Hladil jsem ji při usínání a zabrala během minuty. Je to neuvěřitelný, jak se uvolní.
Já byl napjatej, přišly mi daně a jednak jsem se podle Marka jako výtvarník už bezpochyby chytil, protože FU platím skoro dvacet tisíc. V kombinaci s autem, o kterým pořád nevim, na kolik vyjde, se zase naděje přestala ohánět šátkem tak vehementně. Je to nahoru a dolů
Za ten život, za tu opravovou práci, kterou dělám, která mne léčí a udržuje v rovnováze, to podle mne pořád stojí. Mockrát jsem čelil podobný finančí nejistotě i v době svýho plnýho či částečnýho úvazku. A když se podívám za posledním rokem, mám za sebou spoustu poctivý práce. A už skoro devět měsíců mi umění umožňuje obstarat naši úžasnou malou rodinnou jednotku jako hlavní zdroj příjmů. A sehnal jsem spoustu peněz na desku. A setkal se se spoustou úžasných lidí, kterým to, co uzdravuje mne, dělá taky nějakým způsobem dobře. A kromě tý rýmy věčný jsme všichni zdraví. A v pořádku. A já mám ještě to štěstí, že si občas uvědomím, jak obroský štěstí to mám. A dokážu to aspoň na chvilku pocejtit. A poděkovat.
Všechno jde pořád nahoru a dolů. Jako vlny na moři. Jako amplituda vesmírný písně, která zní skrze nás.
Kam já na to chodim, hehe
Všechno nejlepší, Mášo, má milá noční čtenářko
Děkuju Ti za všechno, čím jsi, cos mi ukázala, cos mne naučila
Moc se mi líbí, jak jsi moudrá a zároveň, jak se pořád ráda dozvídáš a učíš nový věci. Jak seš důkladná. Veselá. Laskavá. Jak nebojácně rozvíjíš svý mnohý talenty. A srdnatě bojuješ za všechno, co je pro Tebe důležité.
Seš super. Jsem tuze rád, že Tě znám. A žes tehdy na mostě v Portu odpověděla tak, jaks odpověděla.
Miluju Tě
Jakub