Tak ta Maruščina angína je spálová. Takže se ještě k tomu všemu drbe.
dávat jí ve tři v noci antibiotika, byl opravdu takový ten zážitek z tatínkovskejch, kterej si jeden nejspíš zapamatuje a pak se ho snaží vyprávět jako vtipnou historku, aby si mohl dojatě zaslzet. Dneska je té naší holce ale líp a klesla ta obří horečka. Tak sláva.
jsem z toho všeho nějakej utahanej, práce se přelejvá mezi tejdnem a víkendem, nějakým způsobem jsem zase už dlouho zapnutej a baterky dobitý na Portáši se rychle vypotřebovávaj.
potřeboval bych vystavit s prodat nějaký obrazy, ale FB jejich zobrazování podporuje míň a míň. Naštěstí se vždycky něco vynoří, třeba teď nečekaně výstava v letenskym Chutnej, která bude v prostoru viset od našeho středečního koncertu s Dominikem. Ale do toho už zase čekám asi 35 000 z několika směrů a jakkoli každej den kontroluju, během tohoto pracovního tejdne nedorazilo vůbec nic. Už se to opakuje tak často, že se vlastně ani tolik nenervuju. Jen mi to přidává v náročnější dny na pocitu rezignace a frustrace. A tý narůstající únavy.
teoreticky se mi daří fantasticky. Prakticky je to od našeho setkání s kolouškem materiálně celý nahnutý a po kouskách se mi to bortí, ať pracuju, jak pracuju, ať vydělávám, jak vydělávám. Ať už jde o drahou opravu, pokutu, sebranej řidičák i všechny další obstrukce s tím spojený.
dneska večer mne ten nepříjemnej tlak vyhnal aspoň na chvilku ven. Obešel jsem si svý obvyklý autoterapeutický kolečko. Abych se na konci stavil zkontrolovat naše auto Jeřabinu. Jen abych objevil, že jsme asi o půl hodinu před tím, skoro v deset večer, dostali botičku. Obcházel jsem vynervovaně auto, kde bych mohl stát špatně a jakej předpis jsem tak asi mohl porušit. Až před chvilkou mi došlo, že se změnou značky nám pochopitelně přestalo platit zaplacený parkování na celej rok a že mě nenapadlo číslo na parkovacích oprávněních změnit. Což pochopitelně mělo. Hlavně, že jsem na MÚ v pátek byl, jen aby mne po tradičním přeposílání poslali na Pankrác, kde už ale měli zavřeno. Takže jsem jel zase dom, ale vida, kdyby mě to bývalo trklo, moh jsem tam změnit číslo u parkovacího oprávnění…
ach jo
po setmělejch parcích posedávají skupinky, vetšinou dost rozjařené. Jak je tak míjím, trochu se mi zasteskne po možnosti, všechny svý problémy hodit na pár hodin za hlavu, odsunout je na kraj stolu dne, třeba nepozorovaně přepadnou přes okraj. Ale zároveň jsem rád, že místo toho teď zhasnu a půjdu spát, ráno se probudím a budu pokračovat v narovnávání dalších nečekaných siločar, který se v den našeho setkání s kolouškem, přivohnuly daleko z obvyklejch silotras. Jsou to zajímavý podněty k přemejšlení.
Co mi to jen celá ta situace říká?
Máme prodat auto?
Mám si pořídit řidiče?
Začít vystavovat a prodávat na online galeriích?
Mám si pořídit Herohero nebo Patreon?
Nebo zejtra udělat pozvánku na prodejní výstavu v Chutnej… ?
Teď bych měl rozhodne zhasnout a jít spát. Za čtyři hodinky vstávám s další várkou antibiotik. A co nenaspim já, to za mne nikdo jinej neudělá.