Minulej tejden jsme plánovali odjet do Kutný Hory, nakonec ale všechna děvčata onemocněla a tak jsme zůstali doma. Do čtvrtka jsem se stal takovou přirozenou družicí těch mých žen a v různě velkých kruzích putoval po bytě. Venku zuřila výheň. Pořídil jsem druhej větrák. Docela to pomohlo.
Na kus lepenky jsem namaloval anděla, kterej vznikl na předchůdci tohohle blogu, jářku, před dvaceti lety. Namaloval jsem ho tak, aby se vešel na plátno 60×20. A když jsem ho měl namalovanýho, půjčila mi Máša skalpel a já se ve čtvrtek večer pustil do vyřezávání.
To nebude fungovat, předpokládal jsem. Ale řezal a řezal a bylo to, jako všechna tahle rukodělná práce, bezva.
V pátek ráno jsme vyrazili s Kittchenem na festival Mikulove. Bylo vražedný vedro a v Mikulově mi přišlo, že je vzduch jako teplej med. Skoro v něm nešlo chodit. Přesto jsme vyrazili na krátkou prochajdu z areálu do ubytování, prodchnutýho vinařskou kulturou. Kurkumou, brácho. Vinařskou kurkumou. Přes kozí hrádek lesní pěšinou. A pak i na ledovou kávu do kavárny. Vyfotily se se mnou dvě dámy kolem pětapadesáti, které se moc těšily na večer. A potkali jsme úplně uřícenou rodinu Bláhovcovic. I ti se těšili, všichni jsme se těšili na večer.
Celej den jsme se s Lindou na několikrát vraceli k tomu, jakej to má smysl, jet v takovej horkej den přes půlku republiky na festival, kde pak hraješ hodinu. Co hodinu. Tady dokonce 45 minut. A to počítej, povidá Linda. že ráno vyrážíme v deset, hrajeme v deset, přespáváme, druhej den tři hodiny jedem zpátky… To je děsnejch hodin a kilometrů a lidí, kvůli 45 minutám.
A je pravda, že když jsme stáli připravený na pódiu a zatímco bychom ještě určitě čtvrt hodinky potřebovali zvučit, moderátor nás už uváděl a po těch 12 hodinách cesty a příprav najednou všichni strašně spěchali a ve výsledku nám na zvukovku ani ta slíbená půlhodinka neklapla, je pravda, že jsem si říkal: Tyjo. A na to hlavní je nakonec nejmíň času. A to jsme byli nachystaní předem…
Jenže i tak se koncet povedl. Nebo alespoň mně se hrálo moc dobře, Aid Kidovi vyloženě debilně, lidi ale vypadali hodně spokojeně a já měl silnej dojem propojení a naplnění svý potřeby hraní. Po koncertě jsem strašně chtěl ještě nějak pařit, ale už jsem byl tak unavenej, že jsme se nakonec vyšantročili a kolem Kozího hrádku to vzali na ubytování, kde jsem usnul, ještě než ostatní dopovídali a zhasli.
Ráno tři hodinky dom.
A bylo.
Doma jsem vystřídal unavenou Mášu. A večer, když všichni usnuli, se vrátil k vyřezávání do kartonu.
V neděli se mi povedlo dokončit šablonu. Zkusmo jsem si připravil podklady na tři plátna… a pak šablonu nasprejoval… A ono to zafungovalo. Vypadá to, zase teda podle mýho, parádně. Starej známej legendární Anjel v kombinaci malby a spreje. Docela mu to sluší.
Včera jsem k první devítce Andělů udělal texty. A dneska už jsou 4 pryč, u dalšího se rozhodujou hned dva kupci a pár lidí si objednalo svýho Anjela s jiným textem…
Až mne to zaskočilo. Jak pěkně to vypadá. A jak rychle mizej.
Do toho dotahujem desku. Dneska jsem měl po Zoomu rozhovor s Martinem Kyšperksým z Proglasu, dopisuju různé anotace a odpovídám zatím spíš na drobný dotazy. A s Honzou Chramostou jsme v neděli večír dostříhali klip k Hvězdám, k jehož báječnýmu natáčení jsem se ještě nedostal. Teda k vyprávění o tom báječným natáčení. Uvidím, jak se mi to vejde do programu zejtra. Dny nejsou nafukovací.
Pamatuj!
Dny nejsou nafukovací.
Příští pátek půjde klip i singl ven. A všechno začně zase o kus víc.