ve čtvrtek ráno odvezla Máša dědu Jindřicha do Davle k doktorovi a domů, sbalit si nějaké věci. vátili se tak akorát, vystřídali jsme se a já mazal na Vinohrady na workshop Inspiromat, kde jsem na pozvání Ridiny Ahmed dvě hodiny povídal, chystal se přestat a pak povídal dál. pravděpodobně to bude metoda, kdy se snažím představit a zmínit co nejvíc věcí, který jsem se naučil a objevil, během toho, co vyprávim, jak jsem se to učil a objevoval od toho léta, co jsem se u babičky a dědy naučil zřetelně vyslovovat a otvírat pusu a zjistil, že se mi tak najednou krásně zpívá.
chtěl jsem si i něco s účastníky zazpívat, ale tak abych stihnul za ty dvě hodiny všechno říct a ještě nechat prostor na otázky, nakonec jsem prostě skončil s poslední minutou a ještě nejmíň půl hodinky jsme si povídali v kavárně. a pak jsem vyrazil do studenýho večera a mašíroval si to k Míráku.
tady někudy pudu za pár hodin ráno na ty testy.
nestalo se tak. nestihli jsme se s Mášou domluvit dobře večer a protože ráno byla tuze rozespalá a Jula tuze spala, vyrazil jsem o proti plánu s Maruškou do školky já a pak jsem se ještě domů vracel pro zapomenutou tašku a pak nakonec na psychologické dopravní testy frčel taxíkem.
testy jsme dělali čtyři muži různého věku zároveň. a tak jako u imerzivního divadla, ani tady jsem si nebyl na začátku jistej, kdo je zkoušející a kdo zkoušenej. zkoušející, tedy vlastně psycholog, byl nakonec pouze jeden a to paní psycholožka. my čtyři chlápci jsme napřed dělali nějakej test na pozornost, pak logickej test, pak jsme zaškrtávali, jaký charakteristiky na nás platěj a nakonec jsme mačkali sérii čudlíků a pedálů. Trvalo to dva a půl hodinky. Všechny hodnoty mám v normě, v testu inteligence jsem měl z 20 možných odpovědí 18 správně, což je prý oproti průměru 12 … mírně nadprůměrné. Povahově jsem podle výsledků spíš klidný introvert se sklonem k melancholii a na silnici bych prý neměl dělat trable. Potvrzení o zdárném absolvingu jsem dostal. A během časného pátečního dopoledne jsem si to mašíroval k Míráku.
Kolem druhé nás se Štěpánem a Maruškou naložil do Jeřabky bratr Technař a odvezl do Lípy, kde zůstal s Maruškou u babičky, u obou babiček, a já se Štěpánem pokračoval do Jestřebí k Obrškům na zkoušku. Ondra Mataj dorazil až později večer, napřed jsme tak posedávali a s malým Šimonem sledovali starty raket, ale pak jsme najednou hráli a to bylo bezva. Pak přijel Ondra, jeli jsme pro něj s Obrškou do Provodína, stál tam jak stvoření z jiný reality na tý zamlžený venkovský silničce u kolejí.
A pak jsme hráli a pak šli brzo spát.
A v sobotu ráno se vzbudili a dlouze snídali a hlavně vypili litry kávy. A pak jsme najednou zase hráli a hráli jsme do čtyř, pak jsme šli na oběd do Obrškovic spřátelený restaurace, vtipkovali jsme tuze, jak po těch obřích burgerech pudeme všichni spát… ale pak jsme zase hráli. Až do tmy. A pak už jsme nemohli a část koukala na pořad Hvězdy tančí, nebo tak nějak a já si maloval, někdo tak povídal, někdo si balil cigaretku. A pak jsme taky začali odpadat a vzbudila nás neděle.
Po snídaní do České Lípy za babičkami a Maruškou, kratičc jsem zase líbnul svou babičku Dášenku na čelo. Vypadá teď na té posteli velice staře. Má bleďoulinké modré oči a trochu už se jí to plete. Chvilku mluví o své dceři, jako by to byl někdo jiný, než ta moje maminka, co tam s ní celou dobu je. A pak je zase chvilku při věci a pozdravuje Mášu a pak nasedáme do Jeřabky a Štěpán řídí a Ondra Mataj vepředu vtipkuje a Maruška vzadu v sedačce vypráví a je to bezva. Sama se mne spontánně chytá za ruku a tak jedem a držíme se a je to super.
Doma Máša s Jindřiškou statečně a vrcholově chystají koláčky. Od čtyř máme totiž zamluvený salonek v restauraci u Dobré myšlenky, protože od sedmi je v blízkém kostelíčku křest naší Julinky. Přípravy jsou vrcholně hektický, což mi, musim přiznat, po hektickým předchozim tejdnu a intenzivním víkendu, docela nakládá. Ale vyrážíme s Maruškou nakonec napřed, čímž se to celé povolí. a u dobré myšlenky hned dorazí manželé Mikulovi, což MArušku nadchne a vyřeší, takže když pak dorazí Máša s Julonkou a Jindřiškou i další hosté, vládne uvolněná nálada. Přijde dokonce i z Lípy přijedší moje maminka, která tu svou zapomětlivou a popletenou maminku po několika letech nechala na pár hodin v péči někoho jiného. A i ona je uvolněná a povídá s s našimi kamarády a Mášinou maminkou, všichni jedí řízečky a pijou víno a pak dorazej Chramostovi a Maruška je s Tedíkem už teda dokonale spoko, všichni se přesouváme do kostela a tam Ladislav Heryán slouží takovou lidsky jednoduchou a obyčejnsky krásnou mši, na jejímž konci krásně pokřtí tu naši Julu. A všichni mají velkou radost.
Aid Kidova maminka Blanka s Petrem nejen že zaplatěj všechno víno, ale ještě tu mou maminku odvezou do České Lípy. A tak se vrátíme dobalit dobré myšlenky a jak mi konečně odlehne všechna starost a s Maruškou dorazíme tramvají zase jako poslední účastníci dom, únava zvítězí a já se brzo odplazím do hajan.
v noci nás budí Mařenčin kašel. v polospánku ji přenesu do obýváku a jsem teda blbě probuzenej, unavenej, nešťastnej z hromad věcí halabala naskládaných, jak jsme pozdě v noci přijeli z křtu, které se sesouvají, jak rozládám postel. a tak pak ležím v posteli vedle té kašlající holčičky a nemůžu spát a jsou tři v noci a za další čtyři hodinky bychom měli vstávat.
do školky ji nakonec nepošlem, na Vyšehrad pro Řidičák vyrážim až pozdějš a pořád unavenej a rozladěnej. Když se dozvím, že mi chybí notářsky ověřený potvrzení o schválení rozsudku s Litoměřického okresního úřadu, který nejspíš každou chvilku přijde do datové schránky registru řidičů, pak se musí zadat do systému a pak teprve si můžu zažádat o vrácení toho průkazu a pak teda dojít o dveře vedle a vzít si lísteček a průkaz si vyzvednout… až to tedy přijde… ani mne to nepřekvapí, jen spíš víc rozmelancholí. Kdyby mě teď viděla dopravní psycholožka, významně by zvedla prst: vidíte, řikala jsem vám to…
a tak sejdu z Vyšehradu a objevím se pár desítek metrů od restaurace U dobré myšlenky. a řikám si, jak těchhle pár dní navštěvuju některý místa jakoby po dvojicích. Vinohrady kolem Flory, na pár minut pokoj babičky Dášenky v Český Lípě, Podskalí.
Tim bych to mohl tak jako propojit na blogu, řikám si.
A pak vidim, jak mi jede tramvaj a tak se rozeběhnu a chytim ji. A i když mám na tu cestu naplánovaných pár věcí, nakonec v tramvaji jenom tak koukám z okna.