Bratr technař je od včerejšího večera v Anchorage. V pátek ráno odlítal z Prahy, ve čtvrtek u nás přespával. Chvilku pobyl u nás v ateliéru. Líbil se mu. Je to skvělý ateliér a dost nám, během prvního měsíce využívání, pomohl. Primárně s prostorem pro mou i Mášinu práci. Líp se nám to rozděluje a snáz vnímá. A vůbec má ten Atelier spoustu výhod. Chtěl jsem je popsat v postu nazvaném Chvála atelieru. K čemuž třeba ještě dojde.
já, Jula i Maruška máme rýmu, Marušce se dneska při Zolovic návštěvě vrátil s nečekanou prudkostí kašel, takže zejtra žádná škola, v noci kapky. Teď tu leží a pravidelně oddechuje, jelikož si čtu, svítí na ni trochu lampa a občas nesouhlasně zamumlá, asi jak se jí do toho něco zdá. Jen ať jsou v pořádku, zdravý a v bezpečí ty moje holky, opakuju si mockrát za den. Když jsem jí chystal termofor, v naruby převrácený kuchyni jsem si ve spěchu opařil horkou vodou kus palce na levačce a tak si to teď chladim a myslim na ty stokrát popálený ruce mý maminky, i mý ženy a kuchařek a kuchařů a maminek a tatínků, spáleniny, co se chladěj v hrnku s vodou a tak to chladim a čtu si a jsem zase takovej celej pomuchlanej a posmrkávám a nádobí je umytý a zejtra je úterý 30. 1. 2024. Je to deset let a tuším pět dní, co jsem odešel z Čechovy ulice, z dlouholetýho vztahu, z manželství. Do tmy, zimy a samoty. Ze kterejch se pak začaly rodit zárodky toho, co je teď.
Někdy mi přijde krajně nepravděpodobný, že mi je 45 let, za měsíc a něco dokonce 46. Že máme s Mášou dvě úžasný dcery. A že jsme spolu, v něčem pořád čerství jako na začátku. A v něčem že je každej den z těch devíti báječnejch společnejch let znát. Neuvěřitelný. Děkuju za to.
Dobrou noc