prosimtě, to nebylo 11. 11. ale 13. 11., kdy babička zemřela, povídá mi máma do telefonu. tak to vidíte. data. tolik věcí se děje zdánlivě neustále, jaký je přitom datum má čim dál menší důležitost, zdá se. jen kontrolujeme dopředu s Mášou kalendáře, kde kdo tak co v týdnu máme… a za běhu korigujeme a přeplánováváme.
Je podzim, holky maj rýmu. Jsou tedy doma a my se s Mášou střídáme.
dneska jsme telefonovali s Jirkou, kterej je skoro až do vánoc jako dobrovolník na Ukrajině. zněl vesele a pozitivně. já šel zrovna do Atelieru, tak jsme si povídali venku na ulici, tady u nás dokonce na chvilku svítilo slunce. a u nich možná taky.
válka na Ukrajině už trvá 1000 dní a jeden další den. možná dva.
byl jsem taky vytisknout babiččinu fotografii na páteční pohřeb. napřed jsem dlouze upravoval velmi podobnou, nakonec ale zkrátka o trošičku jinou babiččinu fotku. až pak jsem zjistil, že jde o jiný snímek a ten správný nemohl najít… nakonec to všechno ale dopadlo moc dobře a v tiskárně Voala, kterou mi doporučila Máša, mi babičku vytiskli víckrát za jednu cenu, ať si vyberu. Vzal jsem si všechny. Ať nežeru.
Cestou zpátky do Atelieru jsem se stavil v obchodě se zdravou výživou, že si koupím něco dobrého na opožděný úterní oběd. ke svému překvapení jsem nakonec odešel s dvěma houskami malými a necelými deseti deky nekrájeného iberijského špeku.
Kdysi jsem si takhle kupoval špek housky v Gastráku pod náměstím v Český Lípě, za první peníze, co jsem uškudlil z obědů. Cestou na kytaru na Špičák.
Doposlouchal jsem Asijskou ságu od Jamese Clavella a s velkou radostí slupnul i audioknihu Těžké duše od Ivy Hadj Mousy. To mne bavilo ještě o fous víc, než jsem předpokládal. Teď si velmi užívám strašidelný Ignis Fatuus Petry Klabouchový.
Spíme každej s jednou holčičkou, Máša s Julou v ložnici a já s Maruškou v obývákojídelně. Teď tu cvakám do rozsvícenýho kompu, všichni kolem spěj ve tmě. Holky vedle, Mářa konečně přestala chrchlat a taky odfukuje.
Taky to tu zhasnu a půjdu.