Krátce poté, co v listopadu zemřela babička Dášenka, jsme se shodli, že Vánoce s maminkou oslavíme u Pankáče v Krkonoších. My tam přijedeme celá rodina z Prahy, bratr Technař, kterej se vrací těsně před svátky z Ukrajiny, přiveze maminku a Pankáčovi tam bydlej, ti nemusej nikam jezdit, pochopitelně.
A jak jsme se shodli, tak jsme udělali. Máša samosebou zůstala doma s bolavými zády. A tak jsem s našimi princeznami a svou sociální přehlceností vyrazil přímo do jámy lvové.
Pankáč naštěstí odložil vejšlap na Rýchory, kam jsme měli jít hned první den po příjezdu, až na sobotu. Ale i tak, když se do horního, pro hosty, turisty a návštěvy upraveného bytu, nahrnul velký Pankáč, tři malá pankáčata a paní Pankáčová, Technař, maminka, její pes Kikina a kocour Mikeš, a my tři, bylo to, jako vejít do dobře naladěného tajfunu.
Za pět minut se rozdávaj dárky, hlásí Pankáč. mám pak ještě sraz na pivo s jednim kámošem a chci si jít před tim se psema zaběhat.
za pět minut u stromku všichni!
Výlet na Rýchory je brutální stoupák, kterým bratr likviduje návštěvy. Šli jsme ho už podruhé, loni jsme stejnou trasu vyšlápli s trochu menší sněhovou pokrývkou. Ale i tentokrát to Maruška (i já) chtěla vzdát už na kilometrové, ostře stoupající louce za bratrovým barákem… abychom se pak probojovali k silničce a od ní průsekem nahoru… Julu jsem nesl v krosně na zádech a Marušku přemlouval co sto metrů… ale nakonec jsme se asi po hodině a půl (běhám to za třicet minut se psama nahoru a za dvacet dolu, nebo tak nějak to říkal Pankáč loni) doškrábali na Rýchorské boudy.
Dokonce tam měli ještě i nějaká jídla, dal jsem si tlačenku a děvčatům jeden koláč se žahourem a jeden ovocnej knedlík… hladoví jsme to snědli na posezení… a pak jsem s rozdováděnejma holkama ještě pobíhal venku a snažil se jim dopřát prostor a nebejt příliš úzkostnej a zároveň je nepustit moc vysoko na střechu, která byla zasněžená skoro až po hřbet a díky tomu se na ní dalo lízt a klouzat se dolů…
když děti mýho bratra a ostatních spřátelených pankáčů začaly lízt přes zábradlí, který jasně oddělovalo bezpečněj prostor od prostoru, kam se „nesmí“ a já nechtěl ta naše děvčata pustit za nima, aniž bych dokázal bez hodnocení bezpečnostních pokynů ostatních rodičů vysvětlit proč, připadal jsem si jako největší ouzkostnej trouba, co znám…
na cestu zpátky se vyráželo za tmy s čelovkama. Bratrovy děti a ostatní to tu očividně znají a tak za chvilku jdeme všichni dospělí, já s Julou v krosničce na zádech, strmou zledovatělou cestou, osvětlenou jen blikajícími čelovkami. zatímco kolem nás, pod námi, nad námi, mezi hrozivě trčícími větvemi zjevujícími se v záblescích lamp, se s řevem sloganu „Králi duchů, králi duchů“ ženou děti, zakopávají o sebe, vstávají a zase řvou a střemhlav mizí ve tmě. Marušku místama pouštím s nima a kontrolor bezpečnosti v mý hlavě nasraně rozkope monitory, mrští termokelímkem s kafem o zem, až se nápoj rozstříkne po celým taxíku a s mumláním: „já tady tak vůbec nemusim bejt“ se jde ožrat do kantýny.
Občas se jen rozhlídnu a moje čelovka vykrojí z mlžnýho nekonečnýho lesa, kterej klesá v ostrym úhlu spolu s cestou, miniaturní výseč. Ostrá zubatý větve a propletený kořeny a sníh. A myslim na Filipa Černýho, kterej před Vánocema cestou z Krkonoš boural a pak nejspíš vystoupil v šoku z auta a našli ho bohužel o den později mrtvýho nedaleko jeho vozu.
Když tak klesáme asi půl hodiny, chytnu probíhající Marušku a na chvilku ji vytáhnu z chumlu ostatních. PRostě teď zase půjde chvilku z ruku se mnou. Chlápek z kontroly se sice ožral, ale když už o sobě nevěděl, vrátil se zpátky do velína a vzal kontrolu zase do imaginárních rukou.
Krátce na to dorazíme na úzkou asfaltku a od Pankáčova domu nás dělí už asi jenom kilometr, když registruju, že před náma zase někdo upadl. Ale tentokrát to není děcko, ale někdo větší. Je to naše maminka. A Pankáč ji zneklidněným hlasem volá: Mami, Mami, slyšíš mne?
Zvedá ji a vláčí v mokrým sněhu a máma je úplně bezvládná a vypnutá a vyklouzává mu z rukou. Společně s Technařem a Verčou, Pankáčovou ženou, ji pokládají na bund na bok a brácha, sám dobrovolnej hasič, volá kolegům…
ale než se jim dovolá, máma už se probírá a zvedá…
vedu vyplašenou Marušku dom, Jula na zádech registruje taky, že se něco děje. přes strmou louku a nahoru do kuchyně a už je tu i brácha s mámou a tý není dobře a na hlavě má velkou bouli a jde si lehnout. vypadá to, že uklouzla a prudce se praštila do zátylku.
nakonec se rozhodujeme, Verča kontaktuje kamaráda záchranáře a na jeho doporučení mamince nakonec voláme sanitku a moji mámu, smířenou a potlučenou, odvážejí do Trutnovký nemocnice. zejtra ráno vám ji nejspíš přivezeme zpátky, dneska v noci jde na CT, tak uvidíme víc.
Dneska je neděle. 5. 1. O tejden a den později maminka ještě leží v Trutnově. Podle všeho se slabým otřesem mozku a nejspíš i lehce pohmožděnou krční páteří. Nic zásadního jí, zdá se, není. Ale docela dlouho jí nebylo dobře a teprve teď pár dní zase jí. Možná ji pustí zítra, možná tam pro ni pojedu, to se ještě uvidí. Každopádně první výlet po pěti letech, co se moje máma starala o svou maminku, vyrazí ven. A hned druhej večer se jí během deseti vteřin všechno otočí vzhůru nohama.
budeme jednou vzpomínat, na ty dnešní dary
S holkama jsme byli na horách ještě dva dny. Verča vzala Marušku a ostatní děti lyžovat. Taky jsem vezl mamince do nemocnice pantofle a nabíječku a nejaký drobnosti. A byla to zase cesta do nemocnice, v cizím městě, cizí pavilony, v šest večer jako po vymření.
31. jsme vyrazili zpátky. A po krátkým ohřevu doma rovnou pokračovali k Zolům na Silvestrovský večírek. Dorazili i Aid Kidovi a byl to moc hezkej večer, i když jsem byl, tuším, prachbídným společníkem. Sociální baterie se pomalu dobíjela, ale ten důkladnej vánoční průplach jí dal dost zabrat.
Behem následujících dní jsme naštěstí našli dost času i na odpočinek. Holky hrály Harryho Pottera a já se na pár hodin otočil v atelieru. A malování mi udělalo dobře. Taky jsem doělal sedmou písničku na novou desku. Pokud mi ji Aid Kid vezme, protože je trochu šílená. Hodně vocoderu (vocotider?), pumpující basová linka a jednoduchej, až prostinkej nápěv. sprostej bych i napsal.
sprostinkej nikdy!
je to jiná písnička, než ta s krásnýma létama na Letný z minulýho postu.
ale zase, tak jako všechny ostatní na tohle zvláštně intenzivně se hlásící album, je s ní nějak propojená, jako by jen jiná část, jinej pohled nebo jinej střep celýho obrazu.
všechno je to nějak propojený.
řekl by ten svatej muž, co taky sídlí v mý hlavě.
chlapík, co má na starosti bezpečnost, tohohle povznesenýho vlasatce ve velínu nevidí dvakrát rád, vždycky po něm zbude vůně spálený trávy a v jednom kusechroupe mycelium… ale v tomhle mu musí dát za pravdu
všechno je to nějak propojený