celý byt spí. což neni tak divný, to bejvá často, když takhle píšu. akorát je sotva půl čtvrtý odpoledne. což je trochu nezvyklý.
malá Maruška usnula, krátce na to, co jsem jí pustil oblíbenou Gorilu a já. ještě se stačila zeptat, jestli se něco děje, protože jsem se u počítače prej na chvilku zamračil, ale sotva jsem ji ubezpečil, že ne, musela ihned zabrat.
Máša s Julinkou spí v ložnici. Julu jsem přivedl ze „školičky“, původně jsem se stavil doma jen na skok, předat ji. Ale naše prvorozená začala natahovat, že nás skoro nikdy nemá doma všechny a že až přijdu večer, bude to až večer… a já, aniž bych naznal, že jsem s ní byl přeci včera a převčírem skočo celý den, protože je nemocná, jsem využil možnosti, dát si ještě jednu kávu, přebalit důkladně naloženou Julu a pak jsem tu seděl a povídal si s Mářou, jak vyhrála dva závody na koštěti v Tajemství Bradavic. Však se jí to GTAčko teďka pěkně hodí.
Tajemstí Bradavic mi připomíná, že bych se měl objednat na to kožní kvůli svým Verrucae plantares. Brzo mne čeká i Endokrynologie a taky bych si měl zajít na kontrolu ke svýmu praktickýmu lékaři po dvou letech. Protože jsem tam nebyl už tři.
povánoční masakr trochu polevuje.
akorát zrovna začíná ten jarní. o víkendu budeme pracovat na dokumentu pracovně nazvanýmu Uran Legends. A od pondělí máme tři dny v Golden Hive, kde začneme točit basu a bicí na druhou desku, pracovně nazvanou Astronauti. Všechno se začalo dít zase rychle, přes sebe a najednou.
Vedle slyším, že Jula budí tu svou uondanou maminku, která včera odevzdala dlouho rozdělanou práci. A jelikož mi za chvilku dorazí do Atelieru návštěvnice mrknout na obrázky, budu se muset sebrat, vypnout Gorilu a já a potichu se vytratím.
Ach ty naše malá Maruško, sedmiletá holčičko s chřipkou a malinovou vyrážkou kolem pusy. Kdyby tys věděla, jak hluboce tě mám rád. Jak krásný je bejt u toho, když takhle během dne usneš. A jak bych tuze rád byl u tebe, když se probudíš, protože to je prima, vzbudit se a mít svý blízký u sebe. Ale nemůžu mít všechno a nemůžu bejt všude. I to, zdá e, patří k tomu bejt tatínek.
A tak se teď potichoučku zvednu…
A jdu…