Do Opavy je to z Prahy kus. vyrážim v půl jedenáctý, ale už ve dvě dávám vědět ze záćy Red Birdům, že do Brna mi to ještě chvilku potrvá… potkáme se na rychlou kávu a předání pomalovaný kytary. a jedu zase dál. přesto parkuju před Holosem až v půl šestý večer. pàrkrát za cestu mne napadne, jakej to má smysl, odjíždět takhle daleko od svejch milejch. kvůli hodině a půl, dvou hodinám, který nakonec moje performování nebo povídání většinou zabere.
myslim na to před půlnocí, když v krásnym apartmánu nad hlavním dejchacím sálem usínám. a i když se mi stejská po všech třech děvčatech, vim, že to smysl má. protože to byly parádní dvě hodiny, kdy probíhala intenzivnî výměna obrazů, emocí a informací mezi moderujícím Milanem Hrabánkem, mnou a těma lidma, co dorazili. opět jsme si povídali o dejchání, o tom, co mi přineslo do života. tentokrát většina zúčastněných alespoň trochu věděla, o čem mluvíme. a tak to bylo velmi intenzivní a hluboký. a i po oficiálním konci jsme seděli a povídali. dlouho.
ráno jsem vstal v šest a jel. východ slunce se musel stát, když jsem projížděl jedním z mnoha míst s hustou mlhou. propojka mezi telefon a auto audio nefungovala a tak jsem poslouchal a přepínal radia. a kromě Proglasu a Radia 1 jsem teda přepínal furt. takže jestli je to noční můra nějakejch dramaturgů, že jim bude posluchač otráveně přepínat na jinou stanici, tak bych chtěl říct, že je teda oprávněná. ta můra. je to fakt zlo. indiferentní pop osmdesátejch let, O5 a Radeček a indiferentní pop devadesátejch let. fujky hnujky.
Domů jsem dojel v 10:10, třiadvacet hodin po startu. Skoro 800 kilometrů. cesta za sluncem a zpátky.
tak akorát jsem se stihl osprchovat. a vyrazit pro tu naši květinku do školky. po pár dnech se spolužáky zase kašle, jako posledních 14 dní. takže teď už druhou noc zase spíme v obýváku, ať kašlem nebudí Julii a Mášu. je to teda trochu otrava a hlavně mi je líto, když ji slyším zase buchcat. Ale hlavně, že jsem zase zpátky doma.
dneska měla naše republika narozky. tak asi všechno nej.