hahaha, nadpis Stroj času jsem napsal v pondělí kolem poledne, ale než jsem stihl dospat zbytek, je čtvrtek večír. pocitově pátek.
V pondělí jsem byl na České správě sociálního zabezpečení na Olšance. bylo to tam, jak kdybych se strojem času přenes do roku 1988 dejme tomu. Dlouhatánská fronta, všichni v béžovym, nějaká bezbariérovost totálně na párku… Když jsem tak stál v úzký chodbičce a čekal až se na vzdáleným digitálním displeji objeví mý číslo, musel jsem intenzivně přemejšlet o tom, jak moc jsou úřady nepřátelský vůči lidem, který na ně choděj (a vlastně možná i na ty, co tam pracujou) a že stačí jenom maličko sociální fobie a z takový výpravy si zařídit nápravu nějaký drobný nesrovnalosti, se může stát nepřekonatelnej problém. A že vždycky se tomu bude nějakej manažer Juraj vole z Blavy, co to dává do Prahy pod dvě hodinky, protože je asertivní a speeduje, podivovat, jak může bejt někdo tak neschopnej a nechat se vlastní vinou ojebat na sociálu. Uvědomil jsem si, jak moc jsem vždycky závidel těmhle Jurajům jejich sebevědomí i nekompromisní orientaci v zákonitostech velkého a moderního světa.
jak dlouho mi trvalo přijít na to, že moje schopnosti a talenty spočívaj v něčem, co možná takovej Juraj ani neví, nebo nevěří, že je k něčemu dobrý. a že to je teda fér. ale když dorazim na takovejhle spot, kde je moje zvýšená citlivost a zjitřená fantazie platná, asi jako mrkvím zip, snadno se překutálim zase do pocitu, že zatimco ostatní jsou schopný se orientovat ve všech těch úředních pokynech, nařízeních a připomínkách, já opakovaně selhávám jako platný člen. Nu.
Nakonec jsem přišel na řadu, paní mne přesunula k jinýmu okýnku, tak jsem zase čekal, pak jsem přišel na řadu, ukázalo se, že chyba je nejspíš na mý straně. A šel jsem dom. Zvedl jsem to i paní, co mi už měsíc volá, aby mi dala lepší nabídku od Vodafonu. A protože, i když jsem byl skoro tři roky zaměstnancem velkého T, byla její nabídka o tolik lepší, že jsem se nechal přesvědčit. Když už vyhráli na jednom úřadě, aspoň jsem pro tu naši rodinu vymoh slevu na svůj vlastní telefon.
Haleluja.
Jak se řiká.
Boukje s rodinou se ubytovala kousíček od nás a tak jsme společně vyzvedli Marušku ze školky, šli se napřed projí a pak skončili i se Sjoerdem a Rynke u nás na čaji, kávě a povídání. Přesně na dny jsme před šesti lety byli na návštěvě v Amsterdamu a pokračovali pak dál, do Belgie, Francie, Španělska a Portugalska. Na Facebooku na nás ve vzpomínkách vyskakujou fotky, jak si rozbalujeme čokoládová písmena našich iniciál, jak nám chystají spaní i jak se všichni loučíme v den odjezdu.
Kolik se toho za těch šest let změnilo. Ani bych nedopočítal a to mi vlastně přijde, že to bylo nedávno.
No a před pěti lety jsme se chystali na pvní dva koncerty Zvířete jménem Podzim po vydání desky. 22. 11. na Flédě a 23. 11. v Paláci Akropolis. Přesně na pět let poté se na podiu tohohle mýho nejmilejšího klubu rozloučíme. Tehdy přišlo něco přes dvě stovky lidí. Teď je večerní koncert vyprodanej a ten od pěti se pomalu plní. Je to jako stroj času. A je to jako zázrak, vidět, co všechno rozkvejtá. Co všechno se rodí, takovejch krásnejch věcí. Co všechno dozrálo a je čas to sklidit. A co se teprve připravuje, líhne. Co se počíná.
Takový krásy