Včera jsme s Mášou, Maruškou a Jůlou oslavili pět let našeho společného manželství. Byl to takovej pěknej den, během kterýho jsme si na tu, pro svět malou a pro nás velkou, svatbu, několikrát vzpomněli.
a dneska je to šest let od dne, kdy jsem Mášu v Portu, zhruba uprostřed toho jejich krásnýho mostu, požádal o ruku.
jsou to důležitý výročí. A pořád mi přijde trochu neuvěřitelný, kolik jsme toho za tu dobu stihli. Kolik se toho stalo.
před těmi šesti lety už byla Maruška stopro s námi, akorát jsme to ještě nevěděli. A dneska máme dvě dcery. Takový nádhery. Díky za to.
Svátečnost těchhle dnů trochu kalí fakt, že malá Maruška je už zase nemocná. Ani nevim, jestli byla tentokrát ve školce tejden, nebo o trochu míň… ale už z toho začínám bejt trochu zoufalej. Klidně bych ji radši měl doma, nebo s ní jezdil navštěvovat kamarády, jenže tenhle předškolní rok je důležitej. Byl jsem taky takhle nemocnej? Je to běžný?
spousta spolurodičů přitakává. Jojo, taky je furt někdo u nás doma s nemocnejma dětma, to je normálka. a je fakt, že o mně se traduje, jak jsem byl chabrus na průdušky a taky často nemocnej. Tak nevim.
Každopádně bych nejradši všechno vykašlal za ni. Což ale nejde. Tak tu sedím ve zhasnutym obýváku, buddha/zvlhčovač vzduchu jede na plnej výkon a já občas vyvětrám a jinak jen poslouchám, jak ta naše holčička chvilku dejchá snadno a pak zase začne popotahovat a pochrupovat a pak zase kašlat.
Jsem tyhle dny takovej nedospanej, podrážděnej a špatně se mi soustředí na práci, když už si k ní sednu. Snažim se, udržet si vnitřní jas a svěžest a dobrou myšlenku na to, že všechno je a bude v pořádku. Maluju druhou sérii pohledů. Za pár dní se vrátí obrazy z výstavy v Tančírně. Včera jsem odevzdal poslední pomalovanou kytaru do naší nasmlouvané spolupráce s Red Birds Instruments. Honza s Lucií mi v Oku u stolku v záři mobilu doseřídili kobylku toho mýho Jet Fly.
v noci napadl sníh a venku je zima a lezavo a nepříjemně. Jsem velmi vděčnej za to, že máme teplo, světlo, pitnou vodu a střechu nad hlavou.