nějak se o mně rozneslo, že mám rád vosí hnízda.
pamatuju si je ještě ze starýho domu v Jiřího z Poděbrad, jak je dělával táta. Byl na ně pyšnej a byly to pořádný, rozvedenecko otcovský vosí hnízda, velmi mužské to tehdy bylo. Dával je ztuhnout do komory, kam jsem na ně chodil ještě dlouho po tom, co mi z nich bylo blbě…
dlouhej čas to bylo jedno z màla cukroví, co mě vůbec zajímalo. Nedávno na mě vyskočil FB status o tom, jak je ještě ve Strašnicích vyklepává Olga na stůl a jak chodim užírat ty nepovedený, který od rozehranýho Falloutu poznávám podle zvuku a tlumený kletby.
O letošních svátcích napřed připutovaly čtyři kousky na návštěvu s Mášinou maminkou, sestrou a jejím přítelem. Nikdo si jich mezi ostatními kousky nevšímal. A tak jsem si napřed dal jeden, po půl hodince druhej a když všichni zbylý hnízda ignorovali, opatrně jsem si nabídl předposlední. A když jsem uspal miminko a návštěva mezi tím odešla, zbylo poslední na dojedení. A tak jsem ho snědl.
když jsme se včera zastavili u Šumenské prababičky, proběhlo to podobně. Cukroví jsem měl pod nosem a vosí hnízda si jako zázrakem nikdo nebral… a tak jsem, těsně před odjezdem zbaštil poslední…
před chvilinkou jsem z ledniçky z krabičky od prababičky vyndal poslední z poslední vosí čtyřky.
v době, kdy čtete tyto řádky, už je ve mně. Mír s váma.
