Není to vždycky snadné, vykopávat se s vidinou dlouhé cesty do práce a dlouhého sezení v ní. Zvlášť, když je venku tak mrazivo. Ale řekl bych, že si to umím udělat hezké.
Zapadl jsem do pracovní rutiny po prvním týdnu, ani bych si skoro nevzpomněl, že jsem si teď měsíc jen tak válel šunečky. Zároveň je ale spousta věcí jinak. Běhám s hostovskou kartičkou, nedostanu se do svého starého méilu, na každej telefonní kontakt se ptám. Přišel mi zase normální účet za telefon, ani jsem si na ten zaměstnaneckej tarif nestih zvyknout. Ale včera jsem alespoň odnesl starej pracovní komp, takže mám na stole víc místa. Tudíž víc vynikl ten kreativní nepořádek, v kterým jsem zvyklej vytvářet hodnoty.
Uklidil jsem si tedy stůl. Srovnal si poslední místní obrázky na post it papírkách. A teď píšu za svým novým strojem, na kterým ještě neni ani jedna samolepka.
Před pěti lety jsem si pořídil jeden opravdu hrubej autoportrét na toaletách McDonalds na Florenci, cestou ke svýmu terapeutovi… byl to napjatej a těžkej čas nejen pro mě. A důležitý sezení.
Ta fotka pro mě byla dlouho zdrojem síly a odhodlání.
Dnes tam ale zároveň vidim i ten hněv a frustraci, který mě v tý době stravovaly. Hodně jsem se zlobil na svět kolem sebe, na svý blízký i sám na sebe, že jsem se dostal do takový situace, se kterou si lautr nevím rady…
A i když mi zároveň pořád trochu naskakuje husí kůže, když si na ten čas vzpomenu, zároveň jsem velmi vděčnej za všechno, co jsem se díky němu naučil, co jsem pochopil a získal.
Komentáře nejsou povoleny.