Objevil jsem mrazem sušené ovoce. Napřed jednu pixlu od Mixit dostala Jindřiška, pak jsme je začali kupovat Marušce. A nedávno mně bratři plísnili, když jsem na horách dojídal Maruščinu krabici při sledování Grandhotel Budapest.
Tak jsem začal kupovat dvě sady. Jedno pro tu naši růžičku sametovou, jednu pro sebe.
Objevil jsem, že mají vlastní podobné ovoce i u nás v kantýně a tak si teď mezi psaním postu dosypávám do pusy malinovou drť a příjemná kyselost mi svírá patro.
Vstal jsem sám chvilku před budíkem, stihl rychlou sprchu a vyrazil z bytu. Už dole u výtahu jsem se ale málem vrátil. Zejtrta jdu do T-Mobilu zase vítat nováčky, takže nad plán…
jenže jsem si taky uvědomil, že nad plán jsem využil v pondělí, kdy jsem zůstal s děvčaty.
Chuť obrátit se po cestě a vyrazit zpátky domů jsem pak pocítil ještě několikrát.
Kratičce jsem usnul v Metru. V hlavě mi hraje nová píseň, naplňuje mi ji už nějakej čas… a teď se mi na chviličku zazdálo, že mne někdo láká na kurs, kde bude jeden manželský pár improvizovat do mejch improvizovanejch vokálních linek a vytvářet na místě dvojhlasy a trojhlasy…
přišlo mi to divný, jak by to mohli zvládnout, když budu improvizovat, jak by to dokázali stíhat… a pak jsem najednou zjistil, že zase jenom sedím v metru a jedu dál
a tak jsem si vyjel do patra pro vlastní hrnek na kávu, abych o maličkej a zanedbatelnej kousíček ochránil svoje životní prostředí, dostal to největší laté se studeným mlíkem a ledem, který tady vůbec jde pořídit… a teď jsem si nasypal do pusy zbyteček toho nejjemnějšího andělskýho prachu z mrazem sušenejch malin…
zapil to kávou
a dobrý ráno