Včera jsme měli zkoušku u Aid Kida. Druhou malou. Tentokrát jsme nehráli, ale potkali se s Pjonim, který by nám mohl pomoci při přípravě projektu Září. A i když jsme to neměli úplně snadné, sladit se časově, zaklaplo několik oprvdu důležitých kousků skládačky.
Potřebuju být víc hudebníkem
Dneska jsme měli s Maruškou parádní ráno, včera večer jsme vlastně po zkoušce srtihli i vlastně takovej „klidnej večer u seriálů“. Sakra, teď mi došlo, že jsem si vůbec nestihl dát zmrzku, ani tu půl hodinu, co jsem ještě přetahoval. Jsem trochu otahaný, ale saturovaný a velmi spokojený. Od posledního víkendu „v lesích“ jedu na intenzivní vlně radosti z toho, jaký že to mám v životě překrásný bytosti, věci, události. Intenzivní pocit přijetí a komplexe zůstává.
Spí v hrudi, pod tím novým tetováním od Ondrashe.
Děkuju, děkuju, děkuju.
Jsem šťastnej, že to můžu sdílet s oběma Mariemi.
Tenhle rok, a všechny ty následující roky, éj, budu snad moci část tý radosti a světla, který mi dejchání přineslo do života, vrátit na asistencích na dejchacích workshopech. Takže se třeba potkáme.
Něco se zase posunulo dál, nějaký velký ozubený kolo se přecvaklo o další krok… cvaky cvak, jak říkáváme s Markou, když jí zapínám bodýčko, u čehož se většinou nehorázně zmítá.
Cvaky cvak.
Nebo se možná něco o trochu víc pootevřelo, uvolnilo, povolilo. To spíš.
Poprvé od chvíle, kdy jsem dokončil Ježkárnu, uvažuju, že bych se ještě mohl vrátit ke studiu. A zrovna takový bomby. Vůbec nevim, jestli bych toho, až přijde čas, protože ještě nejmíň dva roky nebude, byl schopen. Ale je zajímavý i jen o tom přemejšlet. To jsou mi věci.
A jaro na dohled.
