odpovídám v Kutný Hoře, jak se mám. vyprávím, že jsem byl pomáhat na víkendu, jak je s malou Maruškou parádní život. A s velkou jakbysmet.
když jsme připravený a čekáme, až dorazí další lidi, cítím se tak intenzivně na správným místě, až celej vibruju. všechno mi přijde, že vibruje.
a potom hrajeme a čtu, tentokrát cejtim víc energie při frázování textu. v hraní mě trochu ruší, že jsem hluboko zabořenej do kožený sedačky. a znovu, jako pokaždé zatím, jsem první část silně nejistý, jestli se to někomu líbí. a každý zašumění hovoru vnímám jako projev předevšim toho, že to je blbý.
ale už jsem se naučil Malýmu zvířeti věřit.
a taky se ponořit do sebe a číst a hrát co nejlíp bez ohledu na to, co na to někdo jinej…
a tak hrajeme, víc a víc se do toho noříme…
a pak vstanu, pokývneme na sebe s Aid Kidem falešným Matéčkem… usmějem se…
a ten kouzelnej pokojíček plopne jako bublina…
plop
a kouzlo povolí a rozlije se potleskem po místnosti.
cestou zpátky mi na ramena položila své příjemně těžké dlaně únava.