Poprvé jsme se na Nový svět vypravili letos v únoru, byla to pro mne velká věc, obcházím tohle půvabný zákoutí dvě desítky let.
A včera jsme tam byli, svět se nediví ničemu, zase. Tentokrát jsme prošli jediný dvě uličky, který jsme minuli minule. V jedné bydlí pan Švankmajer a natáčí tu své filmy. A v druhé se Maruška vylekala zvuku z dálky projíždějících aut. Obličejík se jí stáhnul a rozběhla se nám s pláčem v ústrety. Po tvrdejch vlách kočičích hlav. Přiskočil jsem, objal ji. Drala se přese mne k mamince. Ale taky se rychle zklidňovala.
Na skrytým hřišti jsme postupně prošli všechny klouzačky, houpačky… a pak seděli s Mášou na kraji pískoviště a užívali si ten moment úplnýho klidu a naplnění. Než se ráno po bouřlivý noci narodila Maruška, nikdy jsem takovej nepoznal.
A to je ten novej svět, do kterýho jsme vstoupili. A když se tak stalo, všechno ostatní přišlo za námi.
Děkujeme