Mařenka vypadá, že už je jí líp. Bylo to srdcervoucí, jak tím drobným tělíčkem v noci otřásalo dávení a holčička mezi vzlyky volala úpěnlivě „maminko, maminko“.
Teď už s úsměvem sleduje Krtečka a nový díly prasátka Peppy a usrkává mátovej čaj, kterej jsem jí v noci vařil a chladil. Pamatuju si, ještě ve starým domě v Jiřího z Poděbrad, jak mi jako malýmu bylo špatně a blinkal jsem na tom tehdejším záchodě… a táta mi slíbil, že mi udělá „tátovej čaj“, kterej způsobí, že mi bude líp.
A vybavuju si i, že jsem se na to tehdy upnul tak, až mi pak skutečně bylo líp. A „tátovej čaj“ se stal jedním z takovejch malejch a milejch fórů, co jsem s tátou měl. Třeba jako přejmenovávání vesnic, kterejma jsme projížděli, když jel stavět krby, nebo se psama. Nebo brambory práskačky, do kterejch jste museli rychle bouchnout zatnutou pěstí, aby se rozevřely a vyšla z nich horká pára…
Je skvělý, že můžu dělat takovej čaj teď já naší Marušce. Uprostřed noci jsem se k tomu upnul a chladil čaj přejelváním z hrnku do hrnku, jak mě to učila zase maminka. Bylo to asi to jediný, co mě v tu chvíli napadlo.
A byl jsem za ten nápad rád.
Teď sedím v práci. A nejspíš tady budu sedět, než tu posmrkám úplně všechny kapesníky… což bude co nevidět… a pak pudu dom. Za těmi svými milovanými Mariemi.