hele, bez obalu. Bejt místama vyřízenej je na místě. Protože ten život za to sakra stojí.
Ve čtvrtek ráno jsme přijeli od Amelie, otočil jsem se doma a vyrazil do práce, abych kolem druhý sedl za volant a odfrčel do Kutný Hory do GASKu.
21. 9. tam budu mít výstavu plakátů z knížky Zvíře jménem Podzim. A podle všeho nejen to. Já nevím, kolik lidí, co neuměj udržet tajemství to tady čte. Ani nevim, jestli jsem to sem už jednou nepsal. Ale chtěli bychom, proti plánu a trochu nečekaně, vydat na tohle datum druhou a poslední desku Zvířete jménem Podzim.
Radka mi ukázala prostor, kdeby měly plakáty viset. A pak další prostor, kde by mohla bejt projekce. A pak ještě další prostor a další prostor… a mně se v hlavě otevřel celej úplně novej svět přemejšlení o týhle výstavě. Tyvogo, to by mohlo bejt parádní. To bych si mohl udělat možná ještě mnohem, mnohem zajímavější, než jsem si myslel…
Z Kutný Hory jsem vyjel kolem páté a v sedm už jsme startovali na Ostré s oběma Maruškama. v Penzionu pod Kalvárií na nás užř čekala Markéta Monstportovic, Vojta Franta a jeho Lucie a dvě děti. Maruška se okamžitě zamilovala do staršího Františka a nemohli jsme ji dostat na kutě.
V pátek jsme se všichni tak vyvalovali a odpočívali. A večer jse mvyrazil na Junktown. Hrál jsem tu už jednou a popravdě to tehdá nebylo nic moc. Potřeboval bych tehdy bubeníka, někoho, o koho bych se opřel. Ale Tom tehdy nemohl a plochy a weird folk místní osazentstvo příliš nezaujaly.
S Alaverdi to bylo jiný. Hrát s takovouhle mantracore úderkou je adrenalin a radost. Některý písničky jsem si pořádně odhulákal, jiný jenom doplňoval celej kravál Divokostí a skokama. Junktownisti trsali a mávali rukama nad hlavou a bylo to skvělý. Myslim, že bychom měli udělat nějakej takovej koncert i v Praze, alespoň pro kamarády a známý.
Zatim ale nevim, kde. A kdy. A tak.
K ohni pod Kalvárií jsem se vrátil až kolem druhé v noci.
Chvilku jsem ještě povídali a šli spat.
V sobotu jsme navštívíli moji maminku a babičku, co v týdnu oslavila 91 narozeniny. Vykoupali jsme se v bazéně a jeli nakoupit na další večerní grill. A pak jsme se ještě vypravili na lehce vypálenou výpravu k Opičí hlavě.
Maruška, kterou jsem nesl v manduce krásně vyslovovala opičí… chlava…
A v neděli ještě odpočinek. A pak cesta do Prahy a výheň v našem bytě. A pak veliká demonstrace, protože náš pan premiér podvádí a porušuje zákony a spoleně s panem prezidentem urážej a zesměšňujou věci, který mi… a podle té obrovitánské účasti nejen mi, jsou blízký.
Bylo to krásný vidět proudit nadšený a elektrizovaný lidi ze všech stran.
Pár kamarádů jsme pozvali na dvůr. A ti zase pozvali další. A ještě další nájemníci dostali podobnej nápad a tak nás nakonec ve vnitrobloku bylo skoro 40 a bylo to moc hezký.
V jedenáct jsem šel říct, ať už ztišej sundrum a přestanou dávat tu první tak důrazně na stůl… že se to rzlejhá celým dvorem, tak abychom si to nepoklohnili, celou tu mírumilovnou slávu…
V pondělí na pár hodin do práce. A pak do další, přesun do CAMPu, kde jsme s NIVVOU natáčeli klip k písničce EASY, což bude první singl z desky, kterou s ní připravujeme společně s Aid Kidem.
Dopředu jsem se trochu obával, jestli jsme si neukousli příliš velké sousto. Zuzka se svým kolegou připravovali gigantickou projekci, kameru obstarával perfekcionista Tomáš Šťastný, děvče, co mělo přijít tančit jsem neznal vůbec… a scénář byl z půlky v počítači a z půlky jen v hlavě.
Ale bylo to super. Dopadlo to parádně. Projekce byla krásná, i když zatím jen v „prašivým“ rozlišení s bílejma křížkama pro trackování. Ale i tak to všechno působilo trochu jako velmi pokročilý triky a trochu jako výhled do vesmíru.
Byl jsem nadšenej. Opravdovskej klip. S kamerou jezdící po kolejničce. Úžasný. Tohle je moje práce. Další laskavý a intenzivní ujištění.
Ještě jsme stihli pálivou čínu v pasáži Metro. A pak výstup na Vyšehrad a PaKul a koncert Dad can Dance, kterej jsme sledovali s napjetím a radostí. A kterej mě, můj ty světe, zase až tak moc nebavil. Přišli mi pánové a dámy velmi akademičtí, odstřižení od emocí, jakoby učitelský. Hudba byla místama strhující. A místama to byly jen plochy kvalitních synťáků a rtmická sekce.
Navíc to vypadalo, že se všichni bojí toho hlavního Brendana, kterej stál na pravo a celá kapela se od něj celej koncert jen jakoby odtahovala. Kromě Lisy, která stála jako zářící oltář kousek od něj. A kromě Tóny Hluchoněmce, ož je prej Brandonův bratr. Ten občas popošel blíž.
I tak, s tím zvláštním pocitem, že jsem něco důležitého nepochopil či propásl, jsem si koncer užil. Stejně pak jako posezení v baru Baretta, kde, když jsem byl naposled, jsem pil vosk ze svíčky a (prej)rozkousl skleničku.
To už bude taky tak deset let.
Tentokrát jsme tu byli s Mášou a naší blízkou a voňavou Káťou Broncovou a jejím přítelem Lukášem. A měli jsme se znamenitě. Fantastickej závěr dlouhatánskýho víkendu.
Tak jsem to shrnul.
A teď to tady pomalu zapíchnu, sbalim si těžkej ruksak s pedalboardem, kytaru Saraswati … a mažu na vlak. Kterej mě odveze do Brna. Kde dneska večer hraju na křtu desky EVOLET. Domů se vrátím ve dvě ráno. Políbím ty dvě milované Marie.
A zejtra, po krátký zastávce na Roztylech, začínáme poslední velkou natáčecí session se Zvířetem. Čtvrtek, pátek, Praha, sobota neděle Sono.
Tak takovej život já vedu. Hurá sláva.