čtyři dny natáčení byly nářez.
Udělali jsme za ty dva dny v malé zatemněné místnosti neuvěřitelnou spoustu práce.
A v Sonu jsme to dorazili. Stihli jsme všechno. Taky jsme si ale pořádně mákli.
Do toho jsem byl celou dobu napjatý z organizace. Ze všech příjezdů a odjezdů, kdo koho poveze, kdo kdy bude co zpívat a co nahrávat, kolik obědů je potřeba připravit… a taky, kde na to vzít peníze. Zkrátka, nářez.
Ovšem myslím, že ten materiál, kterej jsme nahráli, je parádní. A nejenom nahráli. Pjoni, kterej desku produkuje, zatím všechny ty jednoduše epický věci na první dobrou rozstříhal, zpřeházel, vyndal, vypreparoval a zase vrátil. A to, co to s našima písničkama udělalo, to je teprve nářez.
Zvykl jsem si, nechávat ho pracovat. Často se vydal úplně proti tomu, jak jsem zvyklej věci dělat. Ale vždycky se vyplatilo chvilku počkat… protože když to pak pustil, zní to neuvěřitelně. Neuvěřitelně skvěle.
Jsem z toho celej nadšenej a rozechvělej a dost se na to těším. Takže i když jsem byl v neděli večer řádně vyndanej a další tejden bez víkendu se podepisuje na mý duševní rovnováze… byl jsem fakt šťastnej a spokojenej.
Teď už se jenom obrnit trpělivostí… a sehnat ještě nějaký prachy.