v pátek Colour Meeting v Poličce, v sobotu Okolojeles kousek od Třebíče a v neděli večer Prázdniny v Telči. Kilometry jsme ani nepočítal. Všude měli vratný kelímky. Trochu jsme jim v tom udělali bordel.
Polička byla moc hezká. Hraní i bytí zde. S Tomášem, Danem a Ondrou to bylo parádní, večer jsem sledoval jak pánové jedou panáky a já zase likvidoval svý zásoby trávy… a pak jsme všcihni spali na hotel na doslech reprodukovaný hudby v hlavním stanu
Mezi highlighty rozhodně patří ranní snídaňový hraní pro paní, která se o nás v jídelním stanu starala a neviděla pomalu ani jeden koncert…
Na cestu jsme dostali frgál, kafe a já ještě z organizátorský krabičky trochu hulení… a frčeli jsme na Okolojeles.
Sotva jsme postavili stan a odpálili první pořádnou neřidičskou raketu, přiloudal se za náma týpek, že prej se tu v noci někdo z návštěvníků utopil v jednom z rybníků v bezprostředním okolí akce. Což teda vrhlo na celej zbytek festivalu takový chmurný světlo…
Jinak tu ale bylo moc hezky, konečně jsem si víc vychutnal koncert Market, který pro mne zatim byli spíš zavřený… a skvělej set Spomenika, tedy Tomáše Havlena.
Tomu jsme se za backstage pasy mohli odvděčit, když se ukázalo, že taxi, které ho mělo odvízt na hotel, už něpremává a nikdo z produkce festivalu ho odvézt ze zřejmých důvodů nemůže… pozvali jsme ho k nám do stanu.
Když si chudák celej nešťastnej zvrknul ještě při tahání svýho kuférku po strništi kotník, začal tlumeně nadávat a pak do tmy cedil mezi zuby. Jau. Kurva. To bolí. Ale dneska, dneska jsem v pohodě. Ale zejtra, zejtra budu brečet!
V neděli ráno jsem ho hodil na autobus. A cestou napsal Renatě Bezovkové do Dyjice, nad jejíž zahradou jsem před dvěma lety hrál moc hezkej solo koncert s Kittchen. A ukázalo se, že na svém sídle nedaleko Telče je a tak jsme s Aid Kidem sbalili stan a přesunuli se k ní. Dostali jsme kávu, oběd a místo, kde jsme oba vytuhli… a vzbudili se tak akorát, abychom vyrazili nach Telč.
Malý zvíře v telči se mi líbilo velmi. Ta festivalová atmosféra, důležití dobrovolníci s velkými pravomocemi, otrávený zvukař, Lindiny rodiče… a spousta lidí, kterých se to hraní a čtení niterně dotklo a chtěli nám to říct…
a cesta domů, dlouhatánská…
Aid Kid pouští nový mixy od Jonatána
Linda se na zadním sedadle napřed rozbulí a pak, když do Nejsme sami vpluje Ondatrův saxofon, rozesměje se škytavě na celé kolo a vydrží jí to skoro do Jihlavy…