nojo, nojo, letí to
v pondělí jsem přivezl z letiště na Háje naši švédskou učitelku dýchání. je to moc hezké vidět se s touhle dámou, která několikrát za rok se svým kufrem vyrazí někam po světě, vést, učit a přednášet. vzhledem k stoupajícímu věku se do budoucna počet návštěv nejspíš sníží a tak je bezva si to užít, dokud to jde. Během té půlhodinové cesty se vždycky stihnu vyptat na pár zajímavostí, dostanu pár odpovědí a mám zase o čem přemýšlet.
ve čtvrtek brzy ráno odlítal ze stejnýho letiště bratr Technař na Aljašku. Večer před odletem jsme krátce poseděli u nás v kuchyni, ale obvykle nám trvá pár hodin, než se rozpovídáme, tak jsme toho mnoho nenamluvili. I tak bylo super ho vidět a teď, když vím, že není v republice ani v Evropě, stejská se mi po něm. I když se nevidíme úplně stejně, jako když tu je.
Audiokniha se, zdá se povedla, zdá se, že je i tentokrát přijatá bez výhrad. A ve čtvrtek večer jsem ještě hrál v Kutnohorské knihovně společně s čtoucími Janem Těsnohlídkem a Marií Šťastnou. Lidí nepřišlo mnoho a jeden pán celou dobu saunařsky funěl, jako když chcete vydržet ještě do konce naplánovaný desetiminutovky, ale už se to nedá. Nakonec odešel, když jsem začal hrát. A byl klid.
Zbytku osazenstva se to myslím líbilo, já jsem si moc hezky zahrál a než jsme se pořádně rozkoukali, už se zase jelo domů.
v pátek jsme se přesunuli do Mariánských Lázní k Markétě. NA tradiční předvánoční návštěvě chyběla Máša a Julie, tentokrát jsme tedy vyjeli všichni a bylo to moc fajn. Já bych nakonec u MArkéty vydržel celý den jen tak posedávat u krbu, většinou ale vyjedeme i na nějakej výlet. Tentokrát to byla návštěva u Vojty Franty a Lucie Pumprové a jejich tří dětí v novém domě, který byl krásný. Jistě jsme si několikrát pro sebe řekli: „ano, ano, takhle nějak“.
no a teď jsme zase zpátky. dorazili jsme krátce po poledni a doma nás čekala kočka Placka a nedělní odpolední bezčasí. Podle všeho energeticky jeden z těch úplně nejnáročnějších časovejch úseků, kdy se člověku začne vyplavovat všechen ten předběžnej stres z nastávajícího týdne, nespokojenost, kolik toho za těch pár volnejch hodin vlastně nestihl a kolik toho na něj najednou všade čeká. A to prosím nechodíme teď ani jeden do stabilní práce, takže klasikej nedělní blue sunday mood vlastně nemá bůhvíjakej smysl. Ale stejně se hlásí.
Když jsme se tím vším zdárně prokodrcali k ukládání ratolestí, zjistili jsme, že nám Placka nakadila za trest, že jsme odjeli, do postele.
trochu se teď na ni za to hněvám
poslední tejden jsem tak indiferentně unavenej a často se o mě pokouší tradiční únorovej splín. dělám, co umím.