dopoledne uteče vždycky, jako rozmazaná šmouha. je dobrý, že vstávám s Maruškou a díky tomu je relativně dlouhý alespoň ráno… ale dopoledne uteče jak rys. jen se rozhlídneš, a je pryč.
dneska ráno jsem se byl kupříkladu v devět ráno kouknout do Paláce Akropolis na studio, kde budou probíhat workshopy. první na konci února. občas jsem v klidu, občas se o mne pokouší lehká panika, když si představím, jak budu z pozice vlastní, například aktuální nejistoty, cokoli uvěřitelně sumarizovat a předávat…
a pak jsem zase vklidu
jako půdorys
Máša mi pomohla s přípravou nové galerie, dnes jsem ji plnil obrázky a zítra, po dalším plnění a ladění, to celé spustím.
teď je tak čas na poslední skleničku coly a pár plátků tadyhlenc Miami Sauer želé, pak si u v druhé půlce zpomalující poemiády Pale Blue Eye na Netflixu vyčistit zuby a spát.
možná v opačnym pořadí. nebo nějakym proměnlivym.
uplně cejtim, jak mi hlava usíná a jsem rád, že neřídim, ale jen ťukám do klávesnice. až se z toho usmívám, jak jsem rád. že bych to želé oželel?
o tom chlapíkovi, co zhasíná nepotřebný systémy v kosmoletu mýho těla, mý hlavy, takhle večer, těsně před spanim… jednou napíšu písničku
dobrou