Občas to na mě takhle dopadne. Únava, příliš mnoho úkolů, minimum prostředků a prostoru pro klidnej odpočinek na harmonickým místě.
Přijde mi, že furt pracuju. A znova a znova se mi teď vrací, že vidět je jen to, co jsem nedokázal, nestihl, neuměl. Z domluvenejch akcí mi na poslední chvíli cukaj důležitý třetí strany, lidi, co mi dlužej, mají tisíce důvodů odložit platby, lidi, kterým je třeba zaplatit, jsou trpěliví zřídkakdy. Když se k tomu přidá hluboká únava po náročným víkendu, stejně jako neodvratná druhá část sinusoidy mýho emočního rozpoložení, vyústí to v takovejhle pocit bezmoci a selhávání. Uprostřed vší tý úspěšný práce, úkolů na každej den, vycházející desky, našvihanýho Highlighteru, nádherný amilovaný rodiny.
Jako když ti nůžkama odstřihne to propojení se všema těma hezkejma věcma. A na pár hodin zůstane jen frustrace, smutek a naštvanost na všechny, kdo mi nadále neváhaj připomenout, kde jsem klidně mohl zabrat víc, kde jsem co špatně domluvil a co a jak bych měl dělat propříště.
Do toho mi po dvou letech komplet došla tráva. Víkend byl super a udělalo mi velkou rados, že těch pár dní nebyl vůbec žádnej problém. Dneska mě to ale taky pěkně štve.
Stejně jako fakt, že i když makám a vydělávám, kudy chodím a vlastně mi přijde, že docela dost, od posledních daní se pořád motám kolem nuly a stojí to strašný energie, úsilí a neustálýho kontrolování a přepočítávání.
Je moc dobrý vědět, že ten pocit i situace přejdou. Mám to vyzkoušený, ověřený. Ale ve chvílích, jako je tohle, jde čistě o rozumovou konstrukci, vzdálenou pomoc, velmi mlhavej příslib do blízkýho budoucna.
Držim si palce.
Ať máte lepší den.
Komentáře nejsou povoleny.