Když se Máša zmínila, že náš spolužák Filip dokončuje Maitri výcvyk a že nás pozval na víkend na dvě solo dejchání, musim se přiznat, že se mi bůhvíjak nechtělo. Jeden z mála volnejch víkendů, který se tenhle podzim rýsujou. A my pojedem do Budějovic, s přespáním, v sobotu tam, v neděli, před důležitou Kittchen zchůzkou, zpátky.
Těšit jsem se začal během rozcházení středečního supersplínu. A včera ráno, když už jsme vyjížděli, jsem se těšil moc. I když jsem si to pořád tak trochu nedokázal představit. Zrovna jemný Maitri práci jsem se naposled věnoval před třema lety a tehdy stejně, jako posledních pár ponorů, jsem se neprodejchal k uspokojivýmu výsledku. Ten okamžik propojení s univerzálním vědomím se mi, přes veškerou makačku, nepovedlo doprodejchat.
Včera se mi dostalo, co jsem potřeboval. Filip je skvělej, musí bejt parádní terapeut. Povídali jsme si, probrali záměr… a pak začal hrát tradiční první song, já si sedl a lehl na matraci, přikryl se dekou, přes oči jsem si nasadil klapky. Slyším Filipa jak říká:
Přeju ti dobrou práci…
A začal jsem dejchat.
Byla to subtilní a něžná práce. Rychle jsem se ponořil na letovou hladinu… a (později) mi došlo, že tu jsem nikdy dřív nevnímal. Že jsem vždycky šel za tím okamžikem, momentem projasnění, průniku, propojení. Ale že už krátce po začátku práce se vibrace v místnosti mění, jinak se láme světlo a ostře vystoupí stíny, tak jak to znám. Že v téhle hladině se toho děje spousta. A ve chvíli, kdy jsem pustil tu tvrdou práci, kdy jsem přestal dejchat, až mě bolely mezižeberní svaly, se najednou dostavilo i kýžený propojení. Napřed jsem myslel, že se jen tak pořádně protahuju. Ale najednou jsem v oblouku, ramena a plosky nohou, celý tělo se vznáší nad propoceným prostěradlem… a pak, fuu, fuuu, fuuu, nohy se mi křížej pod tělem a já klesám a energie a vibrace klesají a já zase zklouznu zpátky do tohoto místa a času.
A pak si povídáme, posloucháme hudbu, maluju si mandalu, posledních pár slov nad pohoštěním, hroznový víno, měkkej chleba s máslem a sýrem a vynikající broskev, nejlepší broskev tohohle léta, řikám si v půlce září. A že mi nikdy tak nechutná, jako v tomhle čase po práci, všechno je jako poprvý, každý sousto…
Teď sedím v autě kousek vedle hřiště, kde mladý cikáni hrajou fotbal. Máša teď někdy zrovna doklouzává, představuju si. Stojíme ve stínu, předníma oknama fouká chladivej větřík, Maruška spí s pusou otevřenou ve své sedačce. Je ospalé budějovické poledne. A já sedím v centru sebe, v centru svýho světa. A jsem šťastnej, vděčnej. A zase na nějakej čas kompletní a srovnanej sám se sebou.
Díky za tu možnost, za tu práci a požehnání, který mi přinesla do života.