byl to den plný ježdění… a obecně tak nějak pár dní plných nejrůznějších aktivit s minimem odpočinku. takže to teď trochu pociťuju, děvčata šla spát a já bych šel pomalu taky, ale sakryš, mám teď přeci jen chvíli pro sebe, tak to nemůžu zaspat. No ne?
v pátek jsem vezl Marušku do Český Lípy. Krátce jsem se viděl s maminkou a babičkou a pak se u Sloupu dlouze zapovídal s Martou, spolužačkou z gymplu, se kterou jsem se neviděl dobrých deset let. Náhodou to vim, protže má desetiletýho syna, kterýho měla v břiše, když jsme se potkali na třídním srazu v Moravance.
Teď se občas potkáme na FB, já z povzdálí sleduju, jak se jí daří, jak fotí starej plot a les a kopce, co jejich tvary znám důvěrnějš, než jména.
Marta si pořídila obraz a tak jsem jí ho přivezl. A seděli jsme na verandě a koukali na ten starej plot, pole, les a kopce a povídali a bylo to bezva.
Po cestě zpátky mi před Prahou začala svítit kontrolka motoru.
dost mě to zdrblo, musím říct.
v sobotu a neděli mě totiž čekal workshop Paláce Akropolis, ve kterým jsem měl s mladými lidmi objevovat umění, navíc můj autoopravář o víkendu nepracuje… a v pondělí ráno jsem měl jet pro Marušku do Lípy. Nějak mě představa, že pro ni nebudu moci dojet, nebo že to budu muset odložit, stejně jako fakt, že nás nejspíš čeká nějaká oprava za bůhví kolik peněz, nějak mě prostě v ten pátek večer semlela a měl jsem z toho špatnej pocit i v sobotu ráno, když jsem se vzbudil.
Jenže na špatný pocity nebyl moc čas ani prostor. Na desátou mě vyhodil taxík před Akropolí a postupně se před vchodem sešlo šest z osmi plánovaných návštěvníků. Mezi 18 a 31 lety. Pět děvčat a jeden muž.
Nasoukali jsme se do Akropolí zkušebny, rozsvítili zářivky a začali.
Šlo to dobře. Byl jsem nervózní a měl jsem trochu nahnáno… ale šlo to dobře. Účastníci se sice trochu drželi zpátky. Ale šlo to dobře. Odjížděl jsem s dobrým pocitem… než jsem si zase vzpomněl na to naše auto.
Druhý den jsme zhasli zářivky a rozsvítili si svíčku a oranžově žhnoucí topení. A bylo to ještě výrazně lepší. Bylo nás ještě o trochu míň, byli jsme blíž, všichni se víc zapojili a propojili… A to, co jsem vyprávěl a to, co se ve skupině a se skupinou dělo, do sebe začalo zapadat. Večer jsem odjížděl fakt nadšenej a moc se těším napříště.
Když jsem ten nedělní podvečer vystupoval z tramvaje, rozhodl jsem se, že se nebudu rmoutit ani kvůli možnýmu finančnímu záseku za opravu vozu, že se nebudu stresovat ani faktem, že neustále jemně stoupající náklady bez obalu požírají nepříjemnou část peněz, který už dávám dohromady na desku… jak jsem si vůbec moh představovat, že bych dokázal vydělat takovou spoustu pěněz navíc, když poslední tři roky, co poslední tři roky, celej pracovní život, hehe, vždycky každej měsíc končím s ušima odřenejma dočista?
na chvilku jsem se zastavil na dvoře, než jsem se vydal k nám domů… a jak jsem vndal z kapsy svůj starej a rzflákanej iPhone, koukám, že mi přišel mail. A tak ho otevřu a nevěřim vlastním očím. Pán, co jsem se s ním nikdy osobně nepotkal, ale před pár lety vydražil jeden můj obraz, se rozhodl podpořit Proměnu obrazů na hudbu a koupil si sedm obrazů.
A nabídl mi za ně částku, která by měla pokrýt cca polovinu toho, co jsem na album potřeboval sehnat. Stál jsem tam na tom našem vnitrobločím dvoře. A cejtil takovou velkou radost a zároveň divnej strach, že se mi to zdá, nebo že to je nějakej fór. Proč by zrovna mně měl někdo takhle pomáhat? Jak můžu mít zrovna já takový štěstí? Zasloužím si to? Nebo si někdo vzpomene, že vlastně ne… Celej kýbl nejrůznějších pocitů.
Včera jsem odvězl radostně auto do servisu. A za pár hodin mi pan Čáp volal, že je všechno spravený a že se celá oprava vejde do 4 tisíc. Ježiš, to bylo radosti.
Dneska jsem vzal ráno Marušku do školky a pak jel do Vinoře. A protože jeden z obrazů, který si vybral ten velkorysej pán a jinej, kterej si už minulej tejden pořídila Leknína, maminka Maruščiny kamarádky ze školky, visel na výstavě na Vysočině, na tom našem meditačním mlejně, rovnou jsem na tu Vysočinu zajel.
Počasí bylo krásný, slunečný a vymrzlý. Za dvě hodiny jsem byl zpátky v Praze.
Na Hájích jsem vyzvedl naši švédskou učitelku a vzal ji k nám domů na plánovanou návštěvu. Bylo krásný, mít ji takhle na pár hodin doma a být tu zároveň s těma mejma holkama. Maruška vynalézavě použila všechny anglický slova, co zná a docela nám návštěvu vyblokovala. Až jsme jí museli pustit pohádku, jinak bychom si neřekli nic. Moc hezky jsem si to užil.
Když se setmělo, odvezl jsem dámu zase zpátky přes Prahu na Háje a pak skoro půl hodiny kroužil po Letný a hledal parkovací místo.
Domů jsem dorazil spoko, ale úplně vymlácenej, unavenej, celej nějakej přestřelenej vší tou aktivitou, vším tím napětím, nadějema, strachama, cestováním…
A teď tu jsem. Máše se podařilo uspat vedle Julu, která vypadala, že se cejtí podobně přetaženě a pořádně a nahlas to dávala najevo. možná taky ty zuby už, že. Jehe. Stejně jako u Marušky už jsem předpovídal růst Juliiných prvních zubů už asi tři měsíce zpátky. Příliš brzo. Teď ji slyšim pobrukovat ze spaní.
A jsem pořád takovej rozechvělej celej. Trochu, jako když se překopneš kafem. A do toho tuze spokojenej.
Že jsem doma. Že mám to svý největší štěstí ve vedlejším pokoji, že ve svý trojjedinosti usilovně spí. A já jsem tu. Omýván tím štěstím a vděkem.
Vděčný účastník zázraku.
Děkuju, děkuju, děkuju.
Dobrou noc