„Gratulujeme,“ pogratulovaly mi hodinky, když jsem se doplácal zpátky do Březiněvsi. „Dnes jste uzavřel kroužky pohybu výrazně dříve, než je běžné. Jen tak dál!“
Je pravda, že po pěti kilometrech ostrým tempem, dva a půl tam a stejně zpátky ve škarpě podél dálnice, jsem jim musel dát za pravdu. Značku jsem nenašel. Což ovšem hodinky nemohly tušit a tak mi žádnou motivační radu nepřidaly.
Pan Čáp má zatím spíš dobré zprávy, auto by mělo být hotové zítra odpoledne, nebo v pátek ráno. A pokud budou děvčata zdravá, mohli bychom v pátek podle všeho na Portáš odjet. Zároveň mi ještě pořád nebyl schopný říct ani přibližnou sumu. A tak jsem přes den pokračoval v obesílání pozdních splátců. A minimálně sci-fi audiokniha je hotová a tak by měly dorazit i peníze za ni. Skládá se to.
Kráce se odpoledne potkáme s Annou Beatou Hablovou. Narazil jsem na ni napřed ve virtuálním prostoru a jak to tak někdy bývá, začala na mne její práce, rozhovory v rádiu, nebo právě vycházející kniha, vypadávat ve zvýšeným množství.
Během krátký procházky jsem se párkrát vynašel, jak vzletně mluvím o umění a jeho místě v mym životě. I v životech lidí. Jako ostatních. Myslim. Nějak mne ty workshopy pro Akropoli rozparádily. Jestli teď budu každýmu na potkání vyprávět o umění, jako před pár lety o dejchání… haha… tak se z toho chlapíka, co pořád vypráví o dejchání postupně změním na toho, co pořád vypráví o umění.
No co.
Dostal jsem knížku Směna, stihli jsme procházku a kávu a už jsem zase mazal dom, vystřídat Mášu u děvčat.
Máša vyrazila do Hellu na domluvenou vizitaci a já strávil aspoň hodinku a půl tím, že jsem se povaloval po zemi a hrál si s Julou. Pouštěl jsem jí vlčka, malou dřevěnou káču. A ona za ní megarychle šupajdila po kolínkách. Obrací se taky jak čamrda. Bourá věže z kostek, snaží se postavit o nábytek a u toho se pořád směje.
Maruška koukala v posteli na pohádku. Zdá se mi, že po včerejším zhoršení a intenzivním kašli až do jedný v noci, že se to buchcání zase trochu zlepšuje. Tak snad.
Na Letné dnes hrála Sparta se Slavií. Všude to tu křižovaly velký policejní Tranzity. A celý odpoledne pak nad domama visela helikoptéra. Venku se dělá hezky.
Dal jsem si Julu do šátku, pospala si za monotónního vrčení rotoru. A pak jsem ji nakrmil přesnídávkou. A pak přišla Máša a než jsme se pořádně stihli rozkoukat, už se šlo spat. „Další den pryč,“ povídá Máša. A má pravdu.
Ještě na mne stihne padnout rychlá večerní chandra, že na mě kamarádi zapomněli s domluvenejma telefonátama, schůzkama a termínama. A že jsem až moc hodnej a uplně pitomej a pak u každýho skončim na poslednim místě a že tohle a tamto… pak mi ale došlo, že je prostě zase jenom večer, že jsem po všem tom utahování kroužků výkonnosti utahanej, že jsem dneska málo maloval, že mi chybí hraní, že mi došla tráva, že máme auto v servisu a daně na krku, že nám kašle ta naše milovaná holčička… a že je taková rychlá večerní chandra vlastně celkem adekvátní reakce.
A tak jsem uložil Marušku. Vyprávěl jsem jí příběh o holčičce Marušce a jejím drakovi, kterej se jmenuje Noční Foum, protože je to taky trochu kocour a umí se proměnit i v ptáčka, v geparda, vlastně v to, na co kdo pomyslí. což je pochopitelně zdrojem spousty nečekaných situací. A stejně jako včera a převčírem jsem Marku hladil po zádech, dokud neusnula. Což bylo za chvilku.
Stejně jako včera a převčírem.
Není mnoho krásnějších věcí.
Venku hulákají fanoušci Sparty, nebo Slavie.
Asi ten, co vyhrál. Asi postávaj někde nedaleko, protože se to dementní řvaní ozývá přibližně stejně daleko už dobrejch dvacet minut. Nebo jich jde možná nekonečnej průvod a jsou to furt ty jiný a nový vítězové… který díky tomu, že jsou ty popěvky takový pitomý a huhlavě hulákavý, zněj stejně, jako ty starý vítězové. nemlich.
A já sedim u našeho velkýho skládacího stolu, můj MacBook je jedinej zdroj světla v místnosti. Poslouchám Marušku, jak pochrupuje ucpaným nosem a mluví ze spaní. A jak mi prsty cvakaj do klávesnice. Ještě bych něco dělal, třeba bych se mohl podívat na ten životopis, kterej jsem včera sice začal, ale už nedokončil. Ale zároveň mi taky padá hlava a tak si ji možná jen podepřu kartáčkem na zuby. Je to můj vynález, říkám tomu Königova metoda čištění usínáním… V podstětě si zapřete kartáček štětinami k sobě o horní hranu zubu… a jak vám tak padá hlava, sjedou štětiny přes zub, očistěj ho a plastová (nebo tady na Letný pochopitelně dřevěná (týková)) část se vám bolestivě zaboří do dásně. Krev vyplaví nečistoty. Vy kartáček přemístíte o zub vedle a celý postup opakujete.
Člověk sice pak vypadá, jako Ozzy, když sežral netopýra… ale to stejně každej ve skrytu duše chce, takže všechno v pohodě. A časem se buď naučíte, probudit se ještě před dásní… nebo si je tak jakoby odčistíte. A pak už se vám na kosti žádnej zubní kaz pochopitelně nechytí, protože zubní kaz kosti nejí, jí zuby, žejo. Kosti jí kostní kaz. A Franze Kafku?
Kafkaz.
Rači se na ten životopis už dneska vážně vybodnu.
Dobrou.
Komentáře nejsou povoleny.