na podzim, v druhý části října, to bude deset let. procházel jsem se na Vysočině během pauzy posledního Stargate víkendu po poli, pod obrovitýma stožárama vysokýho napětí. chvilka v celkem nabitým programu, zároveň jeden z těch závěrečnejch svátečních dní… výjimečnej čas
poslouchal jsem, jak v drátech vrčí elektrika a i ve vzduchu kolem jsem cejtil silný napětí. jako před bouřkou. před nějakou velikánskou bouřkou, která jakoby se sbírala za obzorem.
v hlavě se mi objevily slova:
něco se v tobě mění
navrch to ještě není znát
něco se hnulo v hlubinách
možná je to rozhodnutí
a možná jenom listopad
a měl jsem pravdu. s těma velkejma pohybama. i s tou bouří koneckonců. O měsíc později mi začalo bejt těžko, postupně jsem přestal spát, jíst a střízlivět. o další měsíc později jsme se rozešli s Olgou. Pak jsem rok pil opravdu hodně.
Nebyl to jenom listopad.
A změny měly pokračovat.
A pak se to pomalu a po kousíčkách začalo zlepšovat. Začali jsme opatrně chodit s Mášou. Ještě tři roky jsem fest pil. Začal jsem se ale taky intenzivně věnovat dejchání a věcem a lidem kolem něj. Svolal jsem kapelu Zvíře jménem Podzim. Přestal jsem pít. Narodila se nám dceruška Maruška. Během hlubokýho ponoru ve změněným stavu vědomí jsem zakusil ohromující pocit jednoty, u který je úplně jedno, jak jí budu nazývat. Po mnoha letech v reklamkách a nadnárodních korporacích jsem se během první vlny Covidu ocitl bez oficiální práce a trochu překvapivě se stal výtvarníkem a umělcem na plný úvazek. Narodila se nám dcerunka Julinka. Rozpustil jsem Zvíře.
Tadá
A jsme tu.
Ve čtvrtek byla v Sono studios poslechovka. Měli jsme ji společně s Katarzií, která vydává desku u Animal Records jen pár týdnů po té mé. A přijelo spousta novinářů, desku poslouchali asi ve třech vlnách. Vždycky napřed jednu a pak, po pauzičce, druhou. A kromě toho, že jsem si asi poprvý trošku víc popovídal s Katarinou Kubošiovou, měl jsem několik zajímavých rozhovorů s novináři a dalšími přítomnými. Všichni vypadali, či přímo zmiňovali, že se jim obě desky dost líběj. A hned několik na prvním místě zmínilo, že čekali něco jiného, podobnějšího předchozím kapelám. Ale že je mile překvapil posun jinam, při zachování důležitých kvalit. Jsou to první reakce lidí, kteří měli možnost novou hudbu slyšet v dobrejch podmínkách a věnovali jí čas a pozornost. A i když si samosebou připomínám, že na tom až tolik nezáleží, mám radost. Zatím takovou klidnou malou radost, jako takový malý kamínka. Radost na jedno dvě polínka, která ovšem vyhřeje celej pokoj mýho těla, jedna báseň.
Navíc, jak jsem si teď připravoval věci k poslechovce a intenzivně se zabejval přípravou a kontrolou tiskovek a vybíráním fotek… uvědomil jsem si, že někde hluboko v temnotě vesmíru za svým pupkem jsem ucejtil povědomej pohyb… a možná proto, že jsem k němu napodruhý pozornější, měl jsem dojem, že dokážu tentokrát i mnohem víc odhadnout, jakým směrem se to ťukání ubírá. jako bych cejtil, že tentokrát se ubírá dobrým směrem. že ho nenese bouře, která všechno zpřehází. že jde spíš o uvolnění místa, který pro mne bylo dlouho zatuhlý, neprostupný, uzavřený. a teď, jako by se tam, kde jsem leta marně narážel, najednou otevřela cesta. jako by praskly ochranný, už nějakou dobu příliš těsný obaly… a ven se radostně vyřinulo něco dlouho připravovanýho, oddalovanýho, odříkanýho, vytouženýho, opečovávanýho.
Tak jsem zvědavej. Snažim se mít volný ramena, snažim se neulpívat, držet kopí zlehka a přitom v pružný pevnosti. Něco důležitýho se blíží do finále. Je na čase, bejt úplně v klidu.
spodní proudy si o tom klidu
myslí svoje