jak že to nakonec bylo s těma vlnama z předminulýho postu?
z toho, co jsem psal v úterý 4. 7., kdy holky byly na Moravě a já cejtil, jak se překlápí vlna?
Skutečně jsem udělal všechny avizovaný přípravy a práce, nafotil a nasdílel obrázky, maloval jsem a sdílel. A přišla Zara a protože jsem ještě neměl v ruce bundu s vyšitým obrázkem, ani kosmonautskou helmu, fotili jsme improvizovaně pár fotek s igelitem, na kterým se krásně otiskly barvy… sluníčko mi přitom svítilo do očí a Zara si udělala pár snímků a pak zase zmizela… nakonec z toho vyšla sada parádních kosmonautickejch fotek, tajemnejch a mystickejch, musim se poradit, co s nima.
Vlna se ale pomalu překlápěla dál. Jak jsem zmiňoval v zmiňovaným postu, moje obrazy se přes prázdniny moc neprodávají. Což vede jak k tomu, že se na všech rodinných účtech postupně dostáváme na dno, všechny rezervy se rozpustí a zmizí. A spolu s nimi se vytrácí i to uvolnění a klid, který mi jinak malování, hudba, stejně jako život se třema báječnýma děvčatama, přinášej. Začnu bejt napjatej a protivnej a vylekanej. I když už se to opakuje třetím rokem, chvilku většinou nevím, co se děje. A tak jsem nerudnej a našponovanej a podrážděnej. Přijdu si k ničemu a nanicovatej.
Netalentovanej, plytkej, hloupej a povrchní.
Tejden po sváteční poslechovce v Sonu, kde mi mezi prstama přeskakovaly jiskry eliášovejch ohňů, jak jsem byl roztancovanej a šťastnej
Žádnej z možnejch odvozů do Brna naklapl a tak jsem poprosil Lucii z Red Bird Instruments, jestli by byla tak hodná a poslala mi zálohu, abych se měl do Brna a pak do Žamberka, vůbec za co dostat. Byla tak hodná.
A jak jsem tak chodil v trenýrkách po prázdném bytě, došlo mi, že jsem se právě dotkl hranice důvěry ve správnej směr svý cesty. Že už se mi to stalo za poslední tři roky párkrát a že se vždycky na poslední chvíli objevila nějaká nečekaná záchrana… ale že teď už přišel čas, kdy se důvěra v proces může změnit na nezodpovědnost.
Pokud do pondělí neprodám alespoň jeden z těch čtyř hotovejch obrazů k Hvězdám, řekl jsem si, nebo nějakej jinej z těch větších, abych mohl doplatit nájem za červen a všechno, co chybí, začnu si hledat další práci. Vrátim se k nějakýmu polovičnímu úvazku. Třeba z domova. Ale Jula už je větší, mohl bych i někam chodit, třeba na dva, tři dny… než vyjde deska a věci se zase pohnou.
Ozvala se mi kamarádka Anežka, co jsem jí hrál na svatbě. Že přemýšlí o obraze Hvězdy. Že by ještě teda chtěla přemýšlet den, dva, jestli je to opravdu on. Ale že to vypadá dost nadějně.
Těsně, než jsem vyrazil na autobus, se mi ozval jeden ze tří lidí, kterým jsem o možnosti koupit si obraz k desce Hvězdy, napsal osobně. Poslal mi krátkou zprávu v messengeru:
normalne to nedelam, ale vyjimecne koupim Hvezdy/Hvezdy.
kontaktujte meho asistenta…
když jsem to psal Anežce, odpověděla s veselou, že má teď snadnější rozhodování, a že bude vybírat dál…
autobusem jsem jel na jedné z předních sedaček obřího žlutého autobusu. D1 byla nečekaně prázdná a já se na tom vysokánském místě s obřím výhledem užasle usmíval a frčel na Brno.
přespal jsem u strýčka a tety z Lulče. stihl jsem si s nimi popovídat, i když jsem dorazil až navečer, dlouze jsme kouřili a hleděli z jejich pozemku s jurtou a obřím výhledem do kraje. i tady jsem se zmámeně usmíval a vyprávěl, jak to vypadá, že máme dva nájmy v suchu.
druhý den ráno jsem vstával brzy a vyrazil autobusem a vlakama do Brna.
na zastávce v Lulči seděl jen jeden místní opilec, který už v sedm ráno, nebo spíš ještě v sedm ráno, byl pořádně na kaši. diskutoval s ním jeden soused, napřed povýšený, postupně víc a víc sympatizující. začal ale:
poslechni, ty vypadáš. tuhle kruv, tuhle kruv, všade máš krve. ty di darovat kruv, máš ji moc.
Red Bird Instruments byli po mejdanu. Před dílnu do stínu jsme si vytáhli kombo, kytaráři připravili pohoštění a natáhli se… a já pustil desku a pustil se do práce.
Během pár hodin jsme si Hvězdy pustili třikrát a pomaloval jsem jeden cigar box a jednu nádhernou kytaru. Honza moc hezky mluvil o těch písničkách, barvy rachle schly na sluníčku… A do toho mi přišla zpráva od druhého z lidí, kterým jsem o obrazech Hvězdy psal. Respektive od prvního, kterému jsem dával vědět. Od člověka, který už v rámci Proměňování obrazů na hudbu pořídil hned několik pláten.
A ve zprávě mi nabídl, že koupí všechny hvězdný obrazy. Nejen ty hotový, ale i ty, který teprve do série namaluju. Souhlasil i s tím, že místo toho už prodanýchu mu namaluju k písničce Hvězdy další, aby měl obrazů stejně, jako je písniček na desce.
Kterou se mi tím pádem povedlo z mojí strany celou zaplatit.
I s většinou prvního klipu. Zbytek doplatím filmařům a jejich crew dalšíma obrazama.
Říct, že mi spadl kámen ze srdce, by bylo asi příliš jednoduchý. Během těch následujících dní, kdy jsem vlakama a busama cestoval do Žamberka na festival a pak přes celou Moravu na jih za holkama, se těch šutrů zřítilo postupně spoustu. Ani jsem nevěděl, že jich tam tolik mám. Dokonce jsem se až trochu polekal, jak moc se mi úlevou podlamovaly nohy. To jsem si myslel, že jsem klidnější. Takový to je, dotýkat se hranice důvěry.
Cejtim v ty dny v Lubnici se svojí rodinou velkou, obrovskou úlevu. A velikánskej vděk. A vlna se zase pomalu zvedá vzhůru.
Všechny peníze jsem odeslal na příšlušný místa. Deska i klip jsou pokrytý. To je neuvěčitelný. Zároveň máme zaplacený všechny účty a nájmy do konce měsíce.
Ne u vě ři tel ný.
Plachty jsou napjatý a fouká do nich čerstvej vítr.
Desky odešly k recenzentům, ozvala se mi Lucie z Red Birds, že by mne vyfotila na obálku jednoho hudeního časopisu, se kterým spolupracuje.
Před sebou mám na papíře spoustu úkolů a od rána si je postupně odšrtávám.
A přede mnou a za mnou jsou všechny ty vlny, který už jsem překonal. i ty, který je ještě potřeba zvládnout.
všechny vlny jezera mýho života.