Oppenheimer

říkal jsem si, že bych šel včera na Oppenheimera do IMAXu. Nolana mám moc rád, atomový bomby se asi nedají úplně označit za můj tajnej fetiš, po Kittchenovi a všech těch písničkách na tom nic tajnýho nezbejvá…
ale nakonec jsem zůstal doma a dopoledne chvilku svědomitě ještěřil*, a pak až do večera odškrtával svědomitě bílou tužkou na černym papíře seznam úkolů.
a pustil se i do nějakejch dobrovolnejch.
který jsem si pak tudíž nemohl odškrtnout…
promazal jsem třeba všechny gmaily ze složky sociální sítě a upozornění, což dohromady zabralo skoro půl hodiny… na icloudu i gmailu mi shodně dochází prostor, jako by se všichni jeho poskytovatelé najednou dohodli, že mi přiškrtěj kohoutka. jenže promazávat fotky, to je na den. na dva. to si tak do Vánoc nemůžu dovolit. a taky se to vždycky zvrhne v prohlížení.
a kdo si může dovolit prohlížet starý fotky, no ne?
ten můj digitální život je zkrátka pěkně v binci, jak by řekli pánové automechanici, kdyby používali sousloví digitální život.

večer jsem na chvilku vyrazil ven na pár drinků s Fiksupojkou. on teď nějakej čas pije vodu a já si dal colu, což je dost jiná kombinace drinků, než jsme pívávali.
Bože, nejlepší kombinace byl dostatek Long Island Ice Tea. nejchutnější a nejúčinnější vyndavačka na světě. haha.

jenže zdá se, že ted‘ už se ani vyndavat nepotřebujeme.
přišel jsem domů s hlavou, co se chystala rozbolet od toho, jak blbě sedim u počítače. a natáhl jsem se na gauč. odkud jsem si psal s Mášou, co v maringotce na Vysočině uspávala Julinku, zatímco Maruška s ostatními dětmi opékala buřty a hady (z těsta)… a pospával jsem a pospával…
běž si zahrát Playstation, řikal jsem si…
dej si brko, vždyť máš ubalené z toho zbytka ještě vod soboty
ale ne a ne
vyčistil jsem si zuby, zadrmolil pětkrát zdrávas pávas a šel spat

no a dneska ráno vstanu a že jdu na toho Oppenheimera do toho IMAXu. a než jdu, mrknu, že si vyberu místo a zjistim, že je ten film v tomhle kině úplně totálně vyprodanej na všechny termíny, co bych moh.
tak takhle to je.



*ještěřit jako termín používali Jirka se Sísou blahý paměti, v podstatě to obnáší všechny ty drobné relaxační činnosti, co dělají mladí muži jakéhokoli věku, když jsou doma sami a mají čas