Někdy se po ránu vzbudím a jen jen čekám, až mě něco bude moci nakrknout. Dneska jsem nemohl najít dva losy, co jsem koupil, když jsem byl na Poště zařizovat věci pro tátu.
Zaplavila mě lehká bolest hlavy a těžká otrávenost.
„Nevíš, kam jsem je dával? Nedával jsem ti je do ruky?“ zkouším to na Mášu a ta připouští.
Bezvadný, připadá mi, já tady bojuju s osudem o naše hmotný statky, paní za přepážkou jasně řikala, že vyšší čísla prej rozhodně vyhrávaj…
Už když na mě mezi barákama prosvěcuje slunce, je mi to líto a trochu trapný. Však jinak to bylo takový pěkný ránko, Maruška se k mně tulila a několikrát otevřela oči a pak zase usnula, otevřeným oknem nám šel čerstvý vzduch. Brblat kvůli losu, dyť to je jasnej zástupnej problém. Ve skutečnosti jsem prostě ráno takovej nevrlej. Hele, Olga Havlová, jo, na tu se nesmělo mluvit, než si dala kafe. Neměl bych si vypěstovat taky takovou pověst?
Před prvním ranním brkem na Jakuba nemluvte, bejvá takovej protivnej…
Haha…
Když pak hledám v novým Fullmoonu recenzi na naši desku, narazím na oba založené losy.
Tentokrát jsem tedy losím testem tak úplně neprošel.
A mohu to brát jako chybu. Ovšem radši si vybírám, koukat na to jako na upozornění, že jsem nebyl dostatečně pozornej.
A příště, příště to určitě klapne.