16. a 17. ledna jsme posledním představením a derniérou uzavřeli mý oblíbený představení Les sebevrahů. Většinu z něj jsem sice trávil skrčenej v bedně a interakce mezi Aničkou a Honzou jsem hlavně poslouchal, zatímco složitý a působivý projekce jsem jen sem tam zahlídl, ale stejně mi ta inscenace přirostla k srdci.
Když jsme ji zkoušeli, seznámil jsem se hned na první schůzce s režisérkou a hlavní autorkou Kashou Jandáčkovou a taky s představitelkou ženské hlavní role, Aničkou Kameníkovou. A přitom s oběma jsem se už vlastně trochu znal.
Anička načetla audioknihu Dívka, která si říkala Tuesday, ke které jsem dělal hudbu. Jako vůbec k první audioknize vůbec.
A Kasha režírovala zase jinou audioknihu, dětskou knížku Gorila a já, se kterou jsme se tehdy docela natrápili. První verze hudby byla tak temná, že skončila u Noční hlídky a i druhá nakonec přišla někomu moc temná. Kasha mi ale na té první schůzce kolem Zápisníku řekla, že se za hudbu společně s ní postavila i Martha Issová, která audioknihu načetla. To mne tehdy na té schůzce ve Vršovicích potěšilo. Čerstvě jsem nepil.
Pak mi během krátké éry zkoušení v Meet Factory vybouchlo mý starý kombo Vox, normálka vážně vybouchlo a začalo hořet. Dým se valil z díry po jacku, když jsem z komba napřed vytrh šňůru od kytary a teprve potom to celý vytáh ze zásuvky.
Pak přišel Covid a premiera proběhla jen pro divadelníky a Ondru Mataje.
V kulisách jsme tehdy natočili video k písničce Rohlíky z desky Puls, kterou jsme s Kittchenem točili během covidu a zkoušení hry… a která se tematicky s Lesem sebevrahů několikrát protla a propojila tak organicky, že už jsem se tomu ani nedivil.
Několikrát mi praskla struna na třístrunným cigarboxu od Red Bird Instruments a jednou mi praskly, ke konci představení, dvě.
Vždycky jsme dohráli, i když jednou jsme museli kvůli nefungujícímu mikrofonu na začátku krátce přerušit. Ale tehdy (ani teď) to nevadilo.
Dneska mi během povídání s Mášou naskočil kus jednoho dialogu a musel jsem se zasmát, jak mi to celý zachybělo… takže jsem pak krátce vysvětlil, čemu se tak uculuju. a znova si na to celý vzpomněl. jak se zavřelo něco moc hezkýho. Moc hezkým způsobem.
Po představení jsem ještě s načerněným obličejem odehrál asi hodinu a půl dlouhej solo koncert, nějak to nešlo zastavit. a byl to jeden z těch krásnejch koncertů, část návštěvníků už viděla představení, část se přišla podívat jen na hudbu… a bylo to celý takový melancholický a všichni jsme se tak posmutněle usmívali, jako já dneska, když jsem si vzpomněl na ten dialog…
dohrál jsem a bylo už pozdě. a pak jsem si povídal s naší divadelní partou a s lidma, který to představení oslovilo, a kterejm se líbil koncert. a bylo to parádní a viděl jsem naprosto zřetelně a nezpochybnitelně, jak jsou takovýhle věci důležitý, jak jsou základní, silný, vzácný a jak je potřebujeme ve svejch životech. jak o tom na potkání vyprávim každýmu, kdo je ochotnej se o tom se mnou bavit.
skoro, jako bych se bál, že to neni pravda.
tak v takovej večer, jako byl pátek 17. 1. 2025, jsem necejtil nejmenší pochybnosti
a naopak cejtil hluboký naplnění a radost z toho, jak se Les zavřel
a koza zůstala celá
i v pondělí se podobný světlo zážitku otevřelo během malýho koncertu v Atelieru. krájet na jednotlivý tenký plátky bych mohl i tenhle večer dlouze…
ale stačí mi si podržet tu vzpomínku
zdá se
slovo plátky se málem objevilo v jedný z písniček, co teď dodělávám na chystanou desku Astronauti.
ale nakonec jsem to vymyslel jinak.