tentokrát jedeme do lesa na vlastní studium, nikoli za asistencí. I když samosebou i asistence je vlastní studium, vim ale, jak to myslim.
Komplikuje se nám to, Maruška je nastydlá a tak s ní Máša zůstává doma. A já jedu sám, jen se spolužačkou Bárou.
Čtvrteční večer je pro mne tim pádem trochu hořkej. Tolik jsme se snažil, abychom tu dobře mohli být oba. a nakonec je to zase jinak.
hodí se tedy, že zrovna součástí toho, co se učíme tentokrát… nebo co si z toho beru tentokrát já, je, že se věci dějou jak se maj dít. A že pro mne bude mnohem přínosnější, když se naučím, cejtit se co nejlíp v situaci, jaká je. než se zabejvat tím, jak by se mi líbilo, aby byla.
a byl to dobrej čas na studium.
po dlouhý době jsem byl ve sweatlodge bez funkce. jen další skrčenec v břiše želvy, v tmavým, a zamlženým nitru světa. nohy mě ještě trochu bolí od toho, jak jsem stál před chýší v studeným bahně, ale od do ruda rozžhavenjch kamenů jde teplo. při léčivým kole se zvedám až pod kopuli, do rukou a plic nabírám žhavej vzduch… tetokrát je to pro mne krásná a plná a bohatá sweatlodge… myslím hodně na svý bráchy, jak bych je sem rád vzal a ukázal něco z toho, za čím a pro co tu jezdíme.
Když večer usínám v místnosti plný pochrupujících chlapů, budím s tím, jak vedle mě jemně chrápe spolužák Miguel… tak jemně, že se budívám s pocitem, že to je Maruška…
pátek je důkladnej, studium hudby na dejchání a večerní práce dlouho do noci… postáváme pak u ohně a nějakej kluk, co mluví jen portugalsky, hraje na sedmistrunou akustiku písničky z druhýho konce světa. a my ostatní jenom stojíme nebo dřepíme a koukáme do plamenů…
v sobotu odpoledne dorazí na nádraží k velký radostí mý i ostatních, Máša. Maruška je s babičkou a v neděli pak s tetou… a tak další noční práci můžeme s mojí ženou absolvovat společně… a je to super, ji tam zase mít. a je to super práce, hluboká a intenzivní.
dostávám během ní na pár chvil trochu nečekaně speciální místo na matraci uprostřed kruhu, když požádám o možnost, pověnovat se rozloučení s tátou. trochu se obávám intenzity a těžkejch míst. ale dostanu vrchovatě podpory a síly. a absolvuju jeden ze svejch nejsilnějších ponorů do světa na druhý straně dechu.
V neděli odjíždíme na rychlo, abychom stihli převzít to naše pískle od tety Henriety. A odjíždíme na rychlo, ale s velkým vděkem a spoustou intentzivních a zářivejch zážitků, zabalenejch ve spirálách vzpomínek… aby nám tam svítily a poblikávaly, když se sešeří…
Díky za to
Krásný dny všem