většinou maluju
párkrát se mi teď stalo, že holky usnuly a já si dal brko a začal malovat a řikám si, hele, už jsem tady zase. Nad tim samym místem. Dělám bílý tečky.
Nově maluju bubny. Jdou mi pomalejš, než obrazy. Jsem opatrnější, což je někdy malinko otrava. Přemejšlet nad tim, jestli bych neměl vážit každej krok. Tah.
Ale taky je to cvičení, jak se z toho neposrat.
No ne?
V úterý jsme se potkali s Tedíkem a jeho báječnými rodiči. Ve středu jsme vyrazili na dlouhý zmoklý a bahnitý výlet s Evou a Jirkou ze SG. Ve čtvrtek na další mokrý výlet z Riegráků na Vítkov. s Andreou a Ondrou a jejich novým miminkem, s Myshkou a Kubou a dokonce i s Aid Kidem a Anežkou. Máša s Maruškou se krz promočený boty vzdálily dřív. My vyšli až na větrnej kopec. A pak zase zpátky. Když jsem pak, třetí den za sebou, kráčel Karlínem, řikal jsem si… vida. Karlín.
Včera v noci začala Maruška zvracet. Budila se chuděra celou noc, asi čtyřikrát, nebo pětkrát. Až nad ránem konečně usnula klidněji.
Myslím, že jsme to zvládli dohromady s Mášou moc pěkně. Ale vidět tu osůbku, jak ze sebe s uplakanýma očima obtížně dáví jablíčko a mlíčko a banán… bylo tuze smutné a srdcervoucí.
Dneska jsme celá rodina důsledně odpočívali.
Večer už se ptala pusinka, kdy že dostane chleba a párek a s máslem a tak dále…
Ale usnuly Marušky nakonec teprve před chvílí.
A tak jsem po dlouhý době příprav pohnul s dodělávkama do knížky Vřeteno. Už mám většinu toho, co zvládnu sám. Udělalo mi dobře, že jsem se do toho po týdnech odkládání pusil. A jako obvykle, šlo to mnohem líp, než jsem se dopředu bál.
Je jedenáct.