highlightem vánoc je bezesporu bramborovej salát. Letos se Máše s Jindřiškou povedl znamenitě a tak jsem mohl většinu času jíst bramborový salát a když mi došel, zase jsem si pro něj došel. A bylo. Dostatek bramborovýho salátu vzbuzuje ve společnosti dojem, že je zajištěná a nic se nemůže stát.
na návštěvě u babičky v České Lípě mi můj iPhone 8 dvakrát vypadl z kapsy na dřevěnou podlahu (podraha, řekla Ája) a doma jsem zjistil, že mi po displeji běží síťka tenoučkých prasklin. Možná znáte ten nepříjemný pocit, jako kdyby vás někdo tahal za stehy, kterej takovýhle první narušení integrity lesklé a drahé věci. U mne ten pocit přispěl k prohlubujícímu pocitu marnosti, podporovaným TVS (tradičním vánočním splínem) i blížícím se odloučení od rodiny.
pondělí jsem včera tedy trávil ve stavu vzrušený excitace, kdy jsem se chvíli hluboce radoval, že mám vedle sebe na procházce tak úžasnou, vtipnou a okouzlující dcerunku, abych se o chvíli později rmoutil, že ji teď až do 16. 1. neuvidím.
Máša do toho chystala s Jindřiškou pohřeb na úterý, je celá unavená, pomuchlaná a má co dělat, aby ty emoční zásahy posledních několika tejdnů, v tý únavě useděla. Tolik vidim, jak bych tu byl platnej a co by bylo třeba udělat. A budu pryč.
je to tedy velký cvičení v nelpění jak řiká můj vnitřní Dalajlama. A já jsem zrovna na jeho začátku. Tak good luck.