V 6:10 ráno mě vzbudil telefon a hodinky. Vykutal jsem se, dobalil osobní věci, políbil lehce probuzenou Mášu i tu naši malou raketku, která zamumlala: “dobrou noc”, na několikrát naložil tašky s PS4, monitorem, halabala poskládanejma věcma na 20 dní, zvukovka, mikrofon, sakra, jídlo jsem zapomněl, nevadí, kytaru na záda, sakra, padá to. Všechno jsem to dotáhl do Jeřabiny zaparkovaný před barákem. A zjistil, že nestartuje.
vyběhl jsem v zoufalství z vozu, pak do něj zase zaběhl, vypnul všechno, topení, palubní světlo, všechno, co zůstalo v poloze “zapnuto”… a auto naskočilo. bylo to nečekané a laskavé upozornění, že by taky velmi snadno mohlo bejt hůř. Na pumpě, kde jsem nabral benzín, už zase všechno fungovalo.
a teď sedím v IKEMu v oddělení Nukleární medicíny a nikdo tu moc není. Nějakà slečna mne pustila na lavičku dovnitř, ale pán, co přišel před chvilkou a čeká na chodbě se sem nemůže zaboha dozvonit. Je to trochu divný, obvyle tu v tuhle dobu panuje fakt velkej ruch. A taky jsem, himmel, objednanej, žejo.
nu, tak asi uvidíme. Tady někde to všechno začíná. Nebo možná spíš už vlastně pokračuje.
*haha, tenhle příspěvek se napřed jmenoval První radioaktivní. Teď jsem ale zjistil, že příspěvek první radioaktivní už mám, docela nedávno. A tak jsem založil rubriku RADIODENIK a začnu to tam dávat. to jsem sám na sebe zvědavej. jak řikám, haha.