aneb vzhůru, vzhůru, ty stará teplákovko
ráno mi v IKEMu řekli, že teda přijdu na jedno desetiminutový měření v poledne. A na další zejtra ráno.
„Nojo,“ povidám, „ale kde já teď budu. Dyť jsem radioaktivní, babička mý ženy má dneska pohřeb, celá rodina bude u nás doma na karu, tak jim to tam přece nemůžu ozářit.“
„To si zajdete někam do kavárny a sednete si stranou, no, dyť by se nic nestalo. Jenom teda ještě hodinu na lačno, jo?“ mrkne na mne usměvavá a sympatická dáma v bílém. Trochu ji podezřívám, že je to ta nezbednice, co mne párkrát dostala k telefonu, aby pak všechno bylo jinak, než mi tvrdila.
„Ale já moje kamarádka v Mariánských Lázních, která má větší barák, tak mi nabídla… Markéta, vite?“ vidím, že ji ztrácím, ale snažim se dál „že u ní můžu bydlet těch pár nejradioaktivnějších dní.“
„No vidíte. To máte nejlepší, zejtra tady buďte na sedm, to jsou úplně prázdný silnice, takhle po ránu,“ porozumí dáma střelhbitě situaci, já spolknu radioaktivní tabletku a za chvilku už nerozhodně postávám před IKEMem. Auto na parkovišti je naložený věcma, venku je kosa a zrovna tak nějak dosvítalo.
Naštěstí se mne zrovna zprávou ptá Máša, jak se mám. A když jí vylíčím situaci, rychle vyhodnotí situaci a nabídne super řešení. A tak teď sedím v kanceláři firmy Mařenčina kmotra Mateze, kde přes svátky a mezi nikdo není. A po neuvěřitelně dlouhý době sedim normálně u otevřenýho počítače, poslouchám hudbu z jeho reproduktorů a píšu… Myslim, že dobrej rok a půl, možná rok a tři čvrtě, jsem neměl chuť do takový činnosti. A kolik času jsem před tím strávil, takhle u kompu.
V blbý vejšce.
V dobrý vejšce.
Na krabici od bot, protože o stojánek jsem přišel, když jsem chtěl kdysi odejít z Boomerangu.
Takovejch hodin.
Let.
Ve dvanáct jsem se vrátil do IKEMu, paní mne položila na známý lehátko a velkej přístroj se mi pověsil nad obličej a štítnou žlázu, aby mne ji změřil.
„Je to znát, že jsem radioaktivní?“
„No, docela svítíte, ale kolik přesně, to se teprve dopočítá.“
Všimnu si, že se ode mne nedrží v žádným velkým rozestupu. Asi už je zvyklá, děti má velký.
„Ale na dozimetru bych asi… pípal…, žejo?“ vyzvídám a zdráhám se použít slovo „praskal“, protože ten zvuk znám vlastně jen z filmů a z hraní S.T.A.L.K.E.R.a.
„Asi…“ přisvědčí bez velkýho zájmu.
„To bych si měl nějakej pořídit, sakra, ať z toho něco mám.“
„To už máte skoro pozdě. Během dneška to máte nejvíc, pak ještě další dva dny je to zvýšený, ale pak to jde rychle dolů. Tak zejtra v půl osmý. Můžete i dřív. My jsme tady vod sedmi.“
„Tak joo,“ mávám přátelsky, „zítra ráno.“
Poloprázdnou Prahou jako ze sna jedu do práce Mařenčina kmotra, kde do zítřejšího brzkýho rána budu na zdravotním odpočinku.
Teď tu sedím, poslouchám Hudbu pro psychedelické sezení od Jona Hopkinse, nasucho, ale stejnak to je hezký. Cvakám do počítače.
Kdybych se z malýho dvorku zvedl, je to do naší ulice nějakých 250 metrů vzdušnou čarou. Tam už skončil pohřební kar, mluvil jsem s Mášou krátce, když jsem se vrátil z poledního měření.
Až mi zavolají společně, odnaviguju Marušku na místo, kam jsem jí schoval ještě jeden dárek. Jeden z těch, co přijdou skvělý malejm holčičkám, ale nám dospělejm přijde uhozený je pořizovat.
Jsem z toho pochopitelně celej zjihlej. Protože mi chybí zapínací bundička pod zimní kabát, zakoupil jsem si tedy jednu takovou právě k tomuto účelu. Když se budu cejtit zjihlej, nasadim si ji.
A je to.