večery a rána bejvaj nejblbější, jakdyby. Večer za tmy poslouchat jak déšt bije do okenních tabulí a budit se sám, patří k romantickým představám a vzpomínkám. A k zajímavejm momentům v životě mladého muže, co už možnà není tak nekompromisně mladý, jak se cítí.
ráno jsem se probudil v půl šestý, chvilku se ještě převaloval sem a tam a nakonec jsem si dal sprchu, sbalil svých pět tašek, nastěhoval to do auta… a jel.
na Muzeu na semaforech bylo už z dálky vidět blikající majáčky a i v tom ranním neprovozu se tvořila kolona. Když jsem se dokodrcal na místo, za napříč postaveným policejnín vozem stàlo další černý auto a pak tam taky ležel takovej balík dek, pohozenejch na silnici… nejspíš tu před pár desítkama minut někoho srazilo auto. Někdo zakončil svoji životní cestu se všema nadějema, plánama, vítězstvíma a prohrama, na mokrym asfaltu před Národním muzeem. A už jsem jel dál. Provoz zase zřídnul a tentokrát mne navigace vedla kolem Brumlovky, kde jsem kolem roku 2000 několik let pracoval v Multiservisu a potom v GE Money bank. Panečku, co jsem se nachodil po tom chodníčku, co vede z Budějárny pod magoškou až dólu. Kolik novejch baráků až do nebe tam vyrostlo. A tu hospodu, kam jsme kdysi chodili taky na nějaký pálivý křídla a na pivo s Jiřím Šlupkou Svěrákem.
na těsno jsem zaparkoval u IKEMu, počkal chvilku, než dorazí personál a než bys řek Štefan Švec, už jsem zase změřenej. A v pondělí 3. 1. 22, už v novym roce, jsem ještě na jedno měření přijedu. To už budu čerstvě přesunutej z Marjánek k Sedlčanům do hypermoderního proskleného domu.
a teď teda pomalu nalodit, někde v drive inu pořídit snídani a vesele se vydat směrem k Mariánským Lázním.
jeden den svý karantény mám za sebou. Zbejvá už jen 19. To se dá.