druhý den svýho azylu v Hleďsebi zůstávám vlastně skoro celý den u Markétina krbu. Kolem oběda odjela paní domu odevzdat klíče do starý práce, navečer pak do sauny, takže jsem tu byl sám.
Hodně maluju na papír a rozdělal jsem i dvě velký plátna 50×50 nebo snad dokonce 60×60. A zatímco na plátnech vždycky uhnu od konkrétna k abstrakci, na papíře maluju vlastně skoro samý meditující kočky. Zajímavý.
Už jsem kdysi jednu důležitou meditující kočku namaloval. Od tý doby ji mám v telefonu a i když jsem si ji nikdy vědomě nepasoval do role nějakýho ochránce, pořád hlídá zamčenou obrazovku. Od podzimu 2016 co jsme s Mášou dokončili společný studium možnýho rozvinutí lesní školy. A co jsme vyrazili na dlouhatánskou cestu po Evropě, se který jsme se vrátili s Maruškou.
No a teď jsou teda meditující kočky zpátky.
Můj vnitřní psychoterapeut si zachmuřeně vyklepe dýmku do popelníčku. Na jazyk se mu dostala trpká chuť tabákové sliny. Nic neříká, je mi jasný, co mi naznačuje. Na to přece můžu přijít sám. Na to si nemusim držet v hlavě zavřenýho fousatýho chlapa s dýmkou.
Jasně. Jestli jsou meditující kočky ochránci mýho vnitřního klidu, teď se mi pochopitelně hoděj. Malování se mi hodí. Skládání hudby se mi hodí. Psaní na blog se mi hodí. Topení v krbu.
A na to tady mám všechno potřebný. Plátna jsem dával moknout na jemnej deštík, dosychat pod pergolu na kolečko se dřevem, u kterýho nevadilo, že po chvilce zářilo modře, červeně, fialově, nebo dokonce radioaktivně zeleně… což je akrylovej inkoust, kterej jsem si na tuhle azylovou výpravu vybral speciálně.
Do telefonu skládám maličký kousky z leta avizovanýho mikroalba písniček o kočkách. Na bezdrátový sluchátka.
V automatu na kávu si dělám kávu.
A pak zase sedím u krbu.
Nebejt toho, že si chybíme s Maruškami, nic by mi nechybělo.
Ale nemůže člověk pořád psát o tom, že se mu stejská.
Ani to neni zdraví se v tom bůhvíjak rochnit.
A tak maluju spoustu meditujících koček. A velký plátna, na kterejch se vyloupl Pohled do korun stromů a Jan, Jakub, ryba.
