odpoledne mě Markéta vytáhla nad Mariánky nad kolonádu směrem k vrchu Polom. Chůze přírodou, do toho probleskující sluníčko sloupovím lesa. Těžký příjemný ticho a vláha. Teplo, jako na jaře.
dělalo mi to moc dobře, hezky je mi při chůzi. Když jsme se vrátili, v prázdný kolonádě jsem smlsl laté a fantastickou hypersladkou palačinku. A pak jsme si všimli nebe, který se nad západním obzorem začalo barvit do těch nejparádnějších odstínů. Během dvaceti minut vzplála obloha nad Mariánskýma Lázněma, až jsem si říkal, že to vypadá, skoro jako ohnivá polární záře. Markèta nás ještě briskně vyvezla na kopec, odkud jsem tu nádheru sledoval, po tvářích se mi řinuly slzy úžasu a nadšení a uvolnění… a v tu chvíli i nečekaně silnýho stesku a smutku, kterej se mi v podobný intenzitě daří držet od těla.
nechal jsem se tim zaplavit. A pak to postupně opadávalo, jak obloha hasla.
Po návratu na základnu jsme si telefonovali. Najednou dokážu ocenit výhody dlouho ostentativně nenáviděnýho Facetime.
Maruška je jako generátor nekonečný energie. Maminka Maruška vypadá, jak tak může vypadat maminka, když je čtvrtej den s malým generátorem sama. Přál bych si tam teď bejt a vzít si kus tý obrovský energie a radosti na starost. A to teď právě nejde.
jak se říká v naší lesní škole: “je to velký učení.” A tak se učím. A využívám k tomu všechno, co jsem se naučil doteď. Mám s tim plný ruce práce.
s pokorou a důvěrou…
